Zprávy z internetu

  Zpracování dřeva je neodmyslitelnou součástí života lidí, kteří žili v těžkých podmínkách Šumavy. Od nejstarších dob, kdy byla úbočí hor údolí řek kryta neproniknutelnými lesními hvozdy, patřily Šumava, les a dřevo nerozlučně k sobě. V době Klostermanových děl měla těžba dřeva své zlaté časy za sebou, nicméně stále byla hlavní pracovní náplní většiny šumavského obyvatelstva. V létě probíhá kácení lesa a jeho hromadění což je práce pro samotné dřevaře. Nejhorší bývá na horách zima. Všude jsou závěje sněhu, mrzne, až praští, a když se k tomu přidá pořádná několikadenní chumelenice, nikdo se nikam nedostane. V zimě za účasti celých

rodin a osad jsou klády a kusy dřeva za pomoci saní a smyků sváženy k nejbližšímu vodnímu toku. Již od podzimu se čekalo netrpělivě na první sníh. Na Šumavě se říkalo, že ve sněhu jsou ukryty peníze. Bez něj se svoz a přibližovaní uskutečňovaly jen se značnými obtížemi. Zmrzlý sníh byl pro šumavské obyvatele výhodné v otázce dopravy a přepravy. Zarovnával cesty a zkracoval velké vzdálenosti. Nejdříve je třeba připravené dřevo vyhrabat ze sněhu a dotáhnout na svah. Dřevo je rozděleno na polenové a samotné klády, které se dopravují naposledy. Ze svahů jsou klády a polena sváženy pomocí saní, řízených zepředu jedním člověkem pomocí háku. Smyk neboli dráha byla velmi kluzká a dalo se po ní pohybovat pouze se železem okovanými botami. Řízení sání byla činnost velmi obtížná a nebezpečná, při níž často docházelo až ke smrtelným úrazům. K pohybu po hlubokém sněhu sloužily široké obruče, vypletené z řemínků a provázků. Zpátky na svah sáně tahali lidé. Dole na rovině se tahaly s pomocí volů. Voli stejně jako sáně nebo povoz poskytovali dřevařům sedláci, kteří si takto přivydělávali. Těžká dřina, náročné tahání klád a jejich svážení z kopců byl hlavním zdrojem příjmů. Způsob, jímž se dřevo dostane ze strání hor až do vodního toku, je náročný a rizikový. Těžké úrazy i smrtelná zranění způsobená pády stromů, sklouznutím svážených klád či nepozorností byly běžné. Téměř v každé dřevařské obci přišly mnohé rodiny o své členy, jak je popsáno v románu Ze světa lesních samot. Jak dokáže být zima v těchto podmínkách neúprosná a jakou daň si dokáže vybrat, popsal Klostermann v pasáži, kdy při svážení dřeva zahyne dřevař Matýsek, protože neovládne sáně tak, jak je třeba. Situace je vylíčena se vší autentičností a tragikou: „Jak sáně zatáčky dojely, vyšinuly se v divém úprku ze smyku, na stranu se převrhly, několikráte se překotily. Zařinčely přetrhané řetězy, a muž vpřed klad se držící u vysokém oblouku vyhozen do povětří letěl směrem ku příkré stráni. Viděli všichni v němém úžase, jak dopadl na sněhovou přikrývku černých větví smrkových; ta pod ním se probořila, praskalo to ve větvích, a zdola k nim zazněl hřmotný, temný pád… Dole ticho, nahoře pláč a zoufalé volání“. Málo jest na Šumavě potomků po jejích praobyvatelích a nemnoho zbylo z jejího původního divokého stavu a i po tom nebude záhy ani památky. V pamětníku bývalé Šumavy dnešní Šumava vzbouzí stesk, u Klostermanna stesk zvětšený nad to vzpomínkou na krásné, uplynulé mládí, strávené s pastevci a prostým lidem v hlubinách šumavských divočin. To právě byla u Klostermanna doba oněch básnických vjemů, které pak v jeho mužném věku nabyly ojedinělého a nepochopitelného výrazu jeho literárním dílem. Klostermanna poslouchati jest však něco jiného, než ho čísti. Vždyť on sám jest kusem té zanikající, ryzí Šumavy, a tak mluví-li o Šumavě, jako by mluvil o sobě samotném. Mluví prostě, s citem, dojímavě a básnicky se zvláště stupňovaným účinkem, kde jeho příjemný, hluboký hlas temné a divoké pustiny šumavské téměř maluje.   Zdroj: Klostermann Karel. Ze světa lesních samot. 11. vydání. Praha, Státní nakladatelství krásné literatury, hudby a umění, 1955 Připravuje: Miroslav KŮS ANDRES Foto: archiv autora