Zprávy z internetu

  Prvotním obrobitelem dřeva byl tesař. Později vznikl stolař čili truhlář. Dalším jejich odvětvím byli postelníci, neckaři, stoličníci, kolebečníci. Vzácným byl stolař, který uměl dělat varhany, tedy varhaník. K samostatnému živobytí dospěli šindeláři a koláři neb koloději, lukaři a kušaři, jenže ti v 16. století ustupují, protože střelné zbraně zatlačily luky a kuše. Od truhlářů se pak odštěpili lištaři, kteří první vykládali pokoje a stropy, řezbáři, kteří jsou umělci v plastice, štítaři, soustružníci, od nichž oddrobili se kolovrátníci, kteří dělali paním a pannám kolovraty, lůžkaři, kteří dělali lůžka čili pažby k puškám, a také houslaři, ačkoliv i truhláři dělávali po

venkově housle a loutny. S rozvojem měst ve 12. a hlavně ve 13. století se zdokonalují i řemesla a dochází i k prvním náznakům organizace řemeslné práce. Začínaly se prosazovat cechovní korporace, které prodávaly své výrobky na městském trhu. Jelikož se cechy postupem času stávaly stále větší samosprávnou činností a zasahovaly velmi často do městské politiky, jejich moc začala být omezována. Mnohem více byla podporována malovýroba. Navíc dalšímu rozvoji cechu bránila cechovní nařízení. Roku 1731 vydal císař Karel VI. nové řemeslné artikule. Cechy mezi sebe měly přijmout nejen své učedníky, ale měly tam brát i řemeslníky volné. I přesto se ani tyto artikule nedodržovaly. V nově vznikajících městech ve 13. století se uplatňovali truhláři při stavbách městských domů, nebo kostelů. V této době však byli více označováni jako stolaři, a to z toho důvodu, že zhotovení stolů se považovalo za jejich hlavní práci. V roce 1500 se tato organizace rozdělila, truhláři se osamostatňují a jméno stolařů mizí. Tradiční truhlářské řemeslo se v současné době omezuje prakticky pouze na oblast ryze individuální zakázkové výroby a dále pak na oblast oprav a restaurování historického nábytku. V běžné produkci ho nahradila velkosériová produkce továrně vyráběného nábytku, především z aglomerovaných materiálů a za vysokého stupně automatizace výrobních postupů. Truhlářským výrobkem na Šumavě v Bavorském lese i v některých českých vsích v oblasti Šumavy, byla „umrlčí prkna“. Truhláři na ohoblované prkno nejčastěji psali verše, modlitby, nápisy i datum úmrtí, často zobrazovaným symbolem byly tři křížky, zlomená svíce, Kristus na kříži, lebka s hnáty. Méně časté motivy byly andělé, Boží oko, ratolest aj. Kolem nápisu se přitloukal rámeček ze slabých lišt a okraje prkna se profilovaly do různých jednoduchých ornamentů. V drsném prostředí, za krutých zim, kdy velké závěje a zmrzlá zem neumožňovala vykopat hrob, nepohřbíval se zemřelý hned. Obyvatelé šumavských vsí měli v kůlnách a stodolách vždy připravená prkna pro truhláře. Pokud někdo v tomto období zemřel, prkno položili na dvě židle a nebožtík byl na prkno uložen. Poté byl na prkně přestěhován na půdu nebo do nejchladnější místnosti a na tomto umrlčím prkně pak přečkal až do příchodu jara, kdy byl řádně pohřben. S prkny se pak v jednotlivých částech Šumavy nakládalo různě. V oblasti Kašperských Hor používali prkna vícekrát, na Vimpersku se prkno spolu se slámou, na které ležel nebožtík, spálilo. Většinou bylo prkno použito jako vzpomínka na zemřelého. Prkno bylo vyzdobeno vyřezáním tří křížků. Umrlčí prkna se posléze umisťovala u kapliček a křížů podél cest, na kraji lesa, kde byla často přibíjena přímo na kmeny stromů. Pocestný, který tato místa míjel, věnoval zemřelému vždy tichou modlitbu. V některých vsích přibíjeli prkna na štíty domů. Chudí lidé si prkna vyzdobovali sami, ve většině případů se ale úprava prkna svěřila truhláři. Umrlčí prkno se k truhláři odnášelo ihned po pohřbu. Ten prkno ohobloval a na prkno napsal verše, modlitbu, datum úmrtí a kolem nápisu přibil rámeček z tenkých lišt. Okraje prkna vytvaroval řezáním a různě vyprofiloval. Do prkna také vyřezal různé náboženské motivy, nejčastěji kříž. Lidé věřili, že umrlčí prkna jsou obdařena zvláštními vlastnostmi. Mohla zabraňovat zlu nebo naopak zlo přivolávat, v jejich blízkosti docházelo ke zjevování duší zemřelých. Není tedy divu, že o podivuhodných vlastnostech těchto prken kolovaly po Šumavě různé pověsti. Jeden truhlář z Rejštejna zhotovil prý z umrlčího prkna nedopatřením vál na nudle pro nevěstu do její výbavy. Když však chtěla vál poprvé použít, spadl na zem a nevěsta ho nemohla zvednout a všechny nudle okolo něj začaly skákat. Po této příhodě byl truhlář donucen vzít své dílo zpět, v kraji již nedostal žádnou práci a musel se odstěhovat. Další truhlář zase ukradl prkna u cesty a vyrobil z nich postel. Každému, kdo do této postele ulehl, se pak zjevoval nebožtík. Další hrůzostrašná historka se zase vyprávěla na Šumavské Horské Kvildě. Jeden alkoholem posílený mladík uzavřel o Dušičkách troufalou sázku. O půlnoci měl vytáhnout jedno z umrlčích prken ze země, lehnout si na něj a přečkat tak noc. Přes varování přátel vytáhl o půlnoci prkno ze země a naložil si ho na záda. Chtěl prkno přenést do svého domu a přespat na něm v komoře aby venku nezmrzl. Prkno, které nesl, bylo však stále těžší. Mládenec se nakonec rozhodl toho strašného nákladu zbavit, ale prkno bylo na jeho zádech jako přilepené. Polomrtvého a k smrti vyděšeného mladíka museli zachránit sousedé, ten se ale z prožité události pomátl.   Zdroj: K. Havránek a kol. „Odborná nauka truhlářská“. Domov, Trutnov,1948, F. Jirout – Dřevo v přírodě a řemeslech. Zemědělské knihkupectví Praha 1928 Připravuje: Miroslav KŮS ANDRES Foto: archiv autora