Zprávy z internetu

  Sněhové kalamity nebývaly na Šumavě vzácností. I dnes, pokud není zrovna výjimečně teplá zima, sníh tu na hřebenech a ve výše položených údolích nad 800metrů leží zpravidla od konce října až do konce dubna. Jeho vrstva dosahuje normálně mocnosti 60 až 100 cm. V arktických nebo na sníh bohatých zimách může pak v polohách nad 1000 metrů napadnout přes200 centimetrů sněhu a také doba trvání sněhové pokrývky je tu delší než 200 dní, od října přes 20. květen. Tyto vyšší polohy Šumavy nebyly v novověké minulosti liduprázdné. V nelehkých podmínkách zde celoročně žili hlavně dřevaři a skláři, ale i

pastevci. Jak uvádí farní kronika Kašperských Hor, byla zima tohoto roku zvlášť krutá. „Teploty v únoru klesaly až k – 30° C. Výpadky v dopravě způsobily citelný nedostatek paliva, zejména uhlí. Hrozné byly škody na ovocných stromech, mnoho jich pomrzlo, většinu však ohlodali zajíci. V lesních revírech města bylo nalezeno vzdor dostatečnému krmení mnoho mrtvých srnců. Zima se drala i do stájí a tak mnohá koza byla ráno nalezena mrtvá, umrzlá. V oblasti Kašperských Hor a Hartmanic napadlo do té doby nevídané množství sněhu. Během nejstudenějších dnů bylo mnoho pohřbů, skoro všechny staré osoby vymřely…“ Zvlášť kruté tu bývaly právě zimy. Barvité svědectví o tom vydává v řadě svých próz Karel Klostermann, když například popisuje, jak sníh zcela zasypával dřevařská obydlí, v nichž na několik dní jejich obyvatele uvěznil. Nezbytností pak bylo prorážet ve vrstvě sněhu nad komínem průchod pro kouř, aby se dalo topit a tak přežít. „V kalendáři se psalo již jaro 1853 a jevištěm hrůzyplného dramatu byly osady pod Huťskou horou. Po mírném, výjimečně dlouhotrvajícím podzimu nastala náhle neslýchaně na sníh bohatá zima. Zdálo se, že sněhu nebude konce; padal klidně, příšerně, tiše, ve velkých vločkách, „prostěradlech“, jak říkají sedláci, nekonečně, pokrývaje stromy nesmírným břemenem, takže se větve lámaly; pak zdvihly se zase kruté vichřice, které kyprý sníh na sáhy vysoko navály. Pak oblevilo, umrzlo znovu, opět sněžilo, bez konce, jako by padala celá obloha, v jediný velký rubáš proměněná, aby mrtvou zemi zahalila. Tak byly jednotlivé osady doslovně zaváty; lidé musili vykopávat s nekonečnou námahou opravdové tunely, aby se aspoň k studním a chlévům dostali. Zaváti! Dítě se rozestůně; ani pomyšlení přivést lékaře, obstarat lék. Stařec zemře; útěcha náboženská musila mu býti odepřena, tři–čtyři neděle leží mrtvola ve stavení. Kde je cesta, kterou by se mohlo dojít k faráři do Rejštejna? Nemožno! Sněhu leží na sáh vysoko; celé hradby se ho navršily; hluboké rokle jsou zaváty a vkročí-li na ně chvátající noha, klesne s klamnou pokrývkou v studený, němý hrob. A kde nabrat chleba? Připomínám, že sedláci tady nahoře nemají dost obilí pro svou potřebu. Tak tomu bylo také onoho roku v Ziegenrucku. Když zásoba žita došla, sáhlo se k ovsu a potom k rozličné zadině, plné jílku a koukolu. Jedovatý chléb! Tak se dělo po tři dlouhé, dlouhé měsíce. Ani živá duše nevyšla za ten čas ze zavátých osad a odjinud se sem také nikdo nedostal. Tu přišla konečně v březnu obleva a nekonečné proudy špinavé vody valily se dolů z pohoří, plníce řeku Otavu u Rejštejna a dále v rovinách v povodeň se rozlévajíce. A zároveň s proudy velké vody přišly zprvu neurčité, pak stále spolehlivější zprávy o hrozné epidemii tam nahoře v horách, o hladu a šílenství. Zdravotní komise z Kašperských Hor se vypravila nahoru, do odlehlých samot. Vyhublé obličeje pohlížely strnulýma očima z oken a dveří, na kostry vyzáblé postavy potácely se jako fantomy komusi vstříc. A co domky a chatrče uvnitř chovaly! I těm nejotrlejším lékařům vstávaly vlasy na hlavě, když to spatřili. Sedláci zde nahoře považují okno domu za jakýsi druh brány do chrámu Janusova, která se za žádnou podmínkou otevřít nesmí, takže se v zimě podobá velká světnice zde nahoře eskymácké chatrči, plné nečistoty a výparů; temperatura jako v parní lázni! To všechno, pak špatná výživa a nemožnost vyjít na vzduch vyvolalo jakýsi druh hladového tyfu, zákeřnou horečku hnisavé povahy, která oběť za obětí si vyžádala. Nebylo domu, aby v něm neleželo několik mrtvol, s těmito začasté na jednom lůžku nemocní, přesto, že mrtvoly byly již obyčejně v rozkladu. …Vyhublé obličeje pohlížely strnulýma očima z oken a a dveří, na kostry vyzáblé postavy potácely se jako fantomy. A co domky a chatrče uvnitř chovaly! I těm nejotrlejším lékařům vstávaly vlasy na hlavě, když to spatřili. Tu nebylo obydlí bez mrtvoly; v mnohém stavení ležely tři i čtyři. Musil bych mít pero Edmonda de Amicis, abych tuto nevýslovnou hrůzu vylíčil.V některých osadách vymřela dobrá polovice všeho obyvatelstva a ve stájích ležely mrtvoly dobytka, pohynuvšího hlady, poněvadž nebylo lidí, kteří by jej pokrmili. Těch, kteří přežili, zmocnila se otupělost; nedali si často ani práci odklidit mrtvoly ze světnice, kde potom v té tropické atmosféře rozkladu podléhaly. V jiných případech přestali na tom, že vynesli zemřelé ze stavení, pokud sníh nebránil, a tam je ležet nechali. Lékaři učinili, co bylo v jejich moci. Ve dne v noci táhly po uvolněných cestách k Rejštejnu příšerné povozy, jež odvážely na hřbitov spousty mrtvol… Všude byly zavedeny sbírky, odevšad dovážely se náklady životních potřeb. Město Sušice a statkáři z okolí byli v dobročinnosti nevyčerpatelní. Budiž zde po mnoha letech dobrého vděčně vzpomenuto!“   Zdroj: Překlad prvního Klostermannova díla. Klostermann debutoval německy psanými fejetony ze Šumavy v časopise Politik, knižně pod názvem Böhmerwaldskizzen, česky poprvé pod názvem Črty ze Šumavy až roku 1923 Připravuje: Miroslav KŮS ANDRES Foto: archiv autora