Zprávy z internetu

  Je mnoho prací a povolání, které v průběhu času zanikly, protože je nahradily moderní technologie. Jedním z klasických příkladů jsou ledaři. Muži, a někdy dokonce i ženy, byli najímáni v zimě na řezání a převážení masivních bloků ledu. Byla to tvrdá práce, tlustý led se řezal velkou pilou na kvádry, ty se pak speciálními kleštěmi nakládaly na auta a rozvážely do firem a domácností. Jinak se k ledu nebylo možné dostat. Dnes máme ledničky a nad dávnými ledaři se zavřely vody času. Dobývání ledu v Cetvinách Dávám si vyprávět: Každého roku v lednu, když led na Malši a rybnících dosáhl

tloušťky alespoň 10 centimetrů, nastala hostinským a řezníkům v Cetvinách nadmíru úmorná práce v domě. Za suchého mrazivého počasí se sekaly ledy, poněvadž jako chladírny sloužily vesměs jen přízemní ledárny, zvané „Eiskeller“, které na rozdíl ode dneška neznaly nijaké mrazicí ani chladírenské zařízení. V zimě se proto muselo dovézt tolik ledu, aby zásoba stačila co možná po celý rok, přinejmenším pak alespoň přes léto. Hospodští potřebovali podle velikosti svých ledáren 80-120 fůr, řezníci 40-70 fůr. Těžba ledu a práce s ní spojené probíhaly v obci najednou ve stejný čas a každý hospodský a řezník měl v užívání svá zavedená místa. Každý pracoval po léta se stejnými osvědčenými muži a s dostatečným počtem pomocných sil k přepravě ledu až po samo naplnění ledárny. Poněvadž byl klid od polních prací, poskytovali sedláci rádi povoznické služby na svých saních. Železnými tyčemi byly nejprve proraženy otvory do ledové plochy na zamrzlé hladině, aby pak mohli muži pilou ocaskou, zvanou tu „Fuchsschwanz“, nařezat led po délce a pak opět železnými tyčemi rozbít na kusy, každý tak o rozměru přibližně půl čtverečního metru. Přitahovali pak jednotlivé ledové kry k sobě pomocí dlouhých železných kleští na dosud neporušenou nosnou ledovou plochu a dál na břeh, kde se nejprve vršily do pyramid tak, aby se mrazem opět nespojily, z nich pak se nakládaly a postupně odvážely na saních. V posledním válečné zimě 1944/45 všechnu tu těžkou práci konaly ženy, které vedly v nepřítomnosti mužů živnost za ně. Na oběd přicházeli ledaři obvykle do domu. Potřebovali silnou a teplou stravu a museli se sami alespoň trochu ohřát a protáhnout mrazem zkřehlé údy. Jídlo však muselo přijít hned na stůl, jinak byli netrpěliví; dlouhý oddech si nemohli dopřát. Svačiny se jim proto donášely navenek. U nás doma bylo obvyklé, že se rum, který se za 1 korunu koupil v obchodě u Roissů podle vyprávění to nebylo malé množství , přidával do kávy, aby se muži mohli cítit zahřáti alespoň zevnitř. Sekání ledu bylo sice ta nejtěžší tělesná práce, poněvadž se na ní však ruku v ruce podílelo mnoho lidí, bylo při ní veselo a družno. Celé místo na několik dnů doslova ožilo. Práce tím ostatně nijak nekončila: dobře izolované dvojité chladicí prostory sestávaly z vlastní ledárny a její předsíně, určené ke skladování zásob ledu. Pivovar, který tu kdysi opravdu fungoval měl dva takové velké skladovací prostory na led, který tam byl velmi účelně skládán oknem, které ovšem hned nato muselo být dobře utěsněno, dřevěným skluzem rovnou ze saní. V mém rodném domě, někdejším místním řeznictví, byl led v předsíni dále rozbíjen na menší kusy a podobným skluzem dopravován do ledárny, tam nadrobno rozdrcen a pevně upěchován. Celá prostora byla plná ledových krystalů, co jen možno zbavena přístupu vzduchu, dveře obloženy slámou a na dlouhý čas potom trvale zavřeny. Předsíň tu také sloužila k uložení ledových zásob. Druhá její strana pak byla určena zboží určenému k následnému zaledování. Tím práce končila. Působením vzduchu ovšem led v předsíni znatelně tál. Byl obložen slamou a lněnými plachtami, ledované zboží leželo pak přímo na něm. Během července a srpna byl led v předsíni už docela rozpuštěn, voda táním vzniklá se odtud odváděla zvláštním kanálem. Co nejpozději to jen šlo, byla pak otevřena i vlastní ledárna, kde začal led rovněž víc a víc ubývat. Obložen slamou a plachtami byl ovšem užíván dál a dál. V pivovaře nesměla být vlastní ledárna vůbec otevřena až do doby, kdy samým počátkem roku následujícího došlo k přísunu dalších zásob nového nasekaného ledu, ačkoli podstatný zbytek z loňska zůstal dosud uchován.   Zdroj: Deutsche Kulturlandschaft an Moldau und Maltsch(1986), s. 464-465 Gertrud Schöllhammerová, autor překladů a českých textů Jan Mareš – Jihočeská vědecká knihovna v Českých Budějovicích Připravuje: Miroslav KŮS ANDRES Foto: archiv autora