Zprávy z internetu

  Skláři pronikali do hlubokých hvozdů Šumavy postupně od středověku, protože zde nacházeli tři základní suroviny pro výrobu skla – dostatek kvalitního křemene či křemenného písku, zdroje vápence a především dostatek dřeva. Typickým výrobkem šumavských sklářských hutí byly korálky do růženců, tzv. páteříky, které také sloužily jako platidlo při obchodu s domorodci. Převážně byly vedlejším produktem hutí, ale doloženy jsou i sklárny produkující výhradně páteříky. Vyráběly se prakticky ze všech tehdy známých druhů skel. Nejčastěji byly jednobarevné – modré, medově žluté, čiré opalínové, mléčné zelené, fialové, rubínové, černé a červené barvy pečetního vosku. Kombinací skel různých barev vznikaly korále z

čiréhoskla s modrou vložkou a čiré či medově žluté korále se zatavenými barevnými skleněnými broky. . Někdy vznikaly v hlubokých lesích mýtiny a na nich byly zakládány nové osady, jindy zůstala po sklářských hutích jen pomístní jména nebo pozůstatky budov. O gruntu Korkusově u Solné Lhoty na Vimpersku jsou zmínky již z období kolem roku 1586, kde se později vyskytuje Korkusova Huť s huťmistrem Janem Korkusem. Když roku 1625 zemřel, zanechal po sobě nejen vdovu Dorotu a tři dítka – Kateřinu, Jiříka a Markétu, ale i poměrně velký dluh (147 zl.). Huť s dluhy po něm převzal dne 18. října 1625 jeho syn Jiří Korkus. Pro finanční nesnáze r. 1629 prodal svou louku ležící mezi vesnicemi Solnou Lhotou a Skláři Kašparovi Khübekovi ze vsi Sklář a r. 1643 huť opustil nadobro. Přes osm let byla pustá a teprve roku 1652 ji koupil Václav Khübek ze vsi Sklář od pravětínského rychtáře Petra Fuxe. „Ležíce v lesích a nemajíce žádných hranic, jak daleko jejich vlastní pozemky jdou, škodily panství nemálo, roubajíce lesy napořád a dělajíce sobě pastviny a luka, stavěly dle libosti domy a chalupy, do nichž podruhy braly, a vydávajíce tyto jako i samy sebe za svobodné, od panství neodvislé, vybíraly samy od nich kontribucí a nájemné. Tovaryši, jako skláři, tabuláři, pateříkáři, kutilové a stupaři byli svobodní lidé, přicházeli k hutím, pracovali tu nějaký čas a odcházeli zase, o vrchnost se nestarajíce.“ V Korkusově huti dělala se skleněná kolečka aneb, jak bychom nyní řekli, tabulové sklo; „…ale ježto k ní pěkné hospodářství patřilo, věnována přední péče tomuto, sklářství přišlo teprve v druhé řadě; již o Václavovi připomíná se roku 1678, že jenom v zimě v huti dělá. ale jenom ze sprostého zeleného skla, jako nálezy na třech místech na počátku 18. století učiněné dosvědčují. Později dělány tu toliko pateříky. Od nepaměti patřily k ní dvě chalupy.“ V roce 1788 byla vedle hutě postavena dřevěná kaple Nejsvětější Trojice se zděnou sakristií. Kostel Nalezení svatého Kříže byl postaven na přelomu 18. a 19. století a vysvěcen roku 1801 do něhož byl přenesen starší oltář ze zrušeného kostela v Českých Budějovicích. Na základě farní regulace nařízené Josefem II. byla zde roku 1788 uvedena v život lokálie, když zde byla vybudována dřevěná kaple a lokalistou byl ustanoven P. Cunibert Weiss ze zrušeného kapucínského kláštera v Českých Budějovicích. Do farního obvodu patří Korkusova Huť (Korkushütten), Arnoštka (Ernstberg), Huť pod Boubínem (Tafelhütten), Huťský Dvůr (Hüttenhőfe, také Schlemmerhőfe či Schlemmerhütte), část vsi Solná Lhota (Salzweg) a Šerava (Scherau). Před vznikem lokálie patřily všechny tyto vsi k faře ve Vimperku a k vimperskému panství. Na bočním oltáři bývala plastika Oplakávání Krista z konce 15. století, dnes umístěná v Alšově jihočeské galerii. Oplakávání z Korkusovy Hutě patří, stejně jako Pieta z Všeměřic, svým zpracováním mezi vrcholná díla dochovaná na území jižních Čech. Jedná se o vysoký dřevěný reliéf opatřený polychromií.. Je možnost, že reliéf mohl pocházet z Horažďovic, kde byl přímo vytvořen pro kostel františkánského kláštera. Začátkem září roku 2010 zmizel z věže visící sedmdesátikilový zvon. Na zvon s názvem Josef se skládala celá obec od 1. světové války do 20. let minulého století. Zvon do kostelíku na Korkusově Huti byl vyroben v roce 1925 českobudějovickou firmou Perner spolu s dalšími dvěma zvony. Ty byly ovšem za druhé světové války odvezeny a roztaveny. Sv. Josef zůstal ve zvonici spolu se železným zvonem Marta z roku 1918. Sv. Josef vážil 66 kilogramů a byl odlitý z bronzu. Proto je velmi dobře, že pieta je pod zámkem uschována, jinak by skončila jako zvon. A ještě pověst. – Boží pomsta pod Boubínem: Po světové válce přišli na Šumavu noví osadníci. Ti si časem zamilovali své louky a pole a v potu tváře zde dobývali chléb. Jenže to netrvalo dlouho a museli vše odevzdat do družstevního majetku. Nový předseda vyhlásil v Korkusově Huti: „Postavíme společný kravín a z kostela uděláme stáj.“ Jeden zbožný chalupník musel pak nové stádo volky nevolky pást. Ovšem když přišla neděle, pasák se vzbouřil a šel do Vimperka na ranní mši. Předsedovi nezbylo, než jít pást sám. Uvázal si první tři krávy trojím řetízkem, jak zde bylo zvykem, a vedl celé stádo na louky. Tu se z dálky ozval vimperský zvon – mše začínala. V následující minutě se nad Korkusovu Huť přihnala od Boubína bouře, zarachotil hrom a blesk zasáhl řetízek. Tři krávy a jeden muž leželi mrtví na trávě. Potom už nikdo nevztáhl ruku na horský kostelíček, který se nám díky boží pomstě zachoval dodnes.   Zdroj: Boží pomsta pod Boubínem, Ze sbírky pověstí Dědictví Šumavy od Ondřeje FIBICHA Připravuje: Miroslav KŮS ANDRES Foto: archiv autora