Zprávy z internetu

  Lidé žijící v osobitých drsných podmínkách Šumavy jsou stejně tak drsní a svérázní jako jejich hory. Nejsou schopni přizpůsobit se jinému životu a ani po tom netouží. „Sníh vůkol, samý sníh; kam jen oko padlo, oslňoval je bílý, lesklý příkrov: žádný luh, žádný močál, žádná kleč, žádný les, vše jednotvárná pláň, lesklá běl, z níž nesčetné milióny třpytných diamantů odrážely paprsky sluneční.“ „… na pět, šest metrů leží sníh, z něhož, pokud se nepokryje korou ledovou a neutuhne, pokud zůstává sypkým a se boří, není vyváznutí. Kdo sečte oběti, jež pochoval během časů v chladných hlubinách svých?…“ Laskavý prachatický hejtman

nabádá šumavské dřevaře, aby posílali své děti pravidelně do školy. Nebezpečí sněhových vánic je dojemně popsáno v povídce Bílý samum ze souboru Šumavská dramata, kdy ve vánici zahynula skupina 26 dětí vracejících se ze školy. Karel Klostermann umístil děj svého vyprávění do časového pásma 80. let 19. století a do prostoru Hutí, Pasek a Plání. Dotyčné místo posledního odpočinku bylo situováno na hřbitov v Nových Hutích. Okolí dobře znaly a chtěly být doma ještě za nějakého světla. Asi by nebyl problém, kdyby zničehonic najednou nezačalo silně foukat a sněžit, takže nebylo, jak se říká, na krok vidět. V ten moment dětem nic jiného nezbývalo, než aby se do sněhu zahrabaly a navzájem se pospolu schoulily dohromady. Tak byly naučené, jednak kvůli teplotě a také, aby se nikdo neztratil. Měly počkat, až se sněhová vánice přežene a potom znova se vydat na cestu. Vánice však ne a ne ustat, a tak děti pomalu začaly umlkat. Všechny děti ve věku od 6 do 13 let spolu umrzly na jednom místě: „Na kraji kleče, mezi chundelatou chvojí poměrně úzký otvor, vyhrabaný ve sněhu, a tam byly ty děti, všecky pohromadě. Obličeje bílé jako ten sníh, oči zamhouřené, jako by byly usnuly klidně; držely se druh druha za ruce, za šaty, ruce křečovitě zaťaty; ležely, seděly, klečely, ba některé jako by byly stály, podepírajíce se o chladnou stěnu, již zbudoval kolem nich padající sníh, a zeď ta nedala jim ulehnout. Rvaly se, chudinky, až síly je opustily, až usnuly námahou… Šestadvacet zmrzlých dětí, těsně k sobě přitulených, v kámen ztuhlých… mrazem proměněné v sochy z bílého mramoru. Hoši a dívky, větší i menší, od třinácti do šesti let dolů, ale tak hrůzně podobni sobě, tak stejní, jak jen smrt dovede srovnat lidské tvory. Když mrtvé odvážejí, zastaví se jeden z dřevorubců a stírá sníh z kříže u cesty. Aby nás viděl Pán Ježíš…,“ vysvětluje.   Zdroj: Karel Klostermann – Šumavská dramata: Hrůzné i krásné příběhy starých časů. Strakonice: Hrad Strakonice, 2007 Připravuje: Miroslav KŮS ANDRES Foto: archiv autora