Zprávy z internetu

  Bohoslužba ve farním kostele svedla v neděli všechny dohromady. Ovšemže sem přišli mnozí jen z pouhého zvyku, aby tu potkali známé nebo smluvili nějaký ten obchod. Nechyběli tady ale i takoví, co byli probudilí ve své víře. Pocházeli z rozdílných sociálních vrstev, poněvadž i tady platilo apoštolské slovo, které zní: „.. co je světu nízké a v povržení, to si Bůh vyvoluje.“ Sváteční zvony hlaholily nad vrchy i doly. Prostor kostela se stal místem slavnosti a ani tady pro ten zapadlý lesní kout nebyly varhany jako nástroj královský přílišným přepychem. Lid venkovský byl až do konce 19. století velmi

nábožný. V neděli a ve svátek se nepracovalo, vyjma ve žních, a celá rodina i čeleď šla na mši do kostela. Tam, kde na faře byli dva kněží, docházeli starší lidé na ranní, dorost a školní děti na velkou, také hrubou mši zvanou, která bývala i v obyčejných nedělích zpívaná – muzikální. Rovněž na odpolední bohoslužby, požehnání, také nešpory zvané, lid pilně docházel. Téměř ve všech rodinách se večer před spánkem a ráno všichni členové rodiny v kleče pomodlili. Také před každým jídlem – zvláště ale u oběda – se celá rodina i čeleď v stoje krátce pomodlila, v mnohých rodinách hospodář nahlas, ostatní členové potichu. Kněz požíval veliké úcty u lidu. Tehdáž nejen kostel, nýbrž i fara a škola byly od lidu na vsi považovány za budovy posvátné. Kostel a škola nazývány byly »bratr a sestra«. Na faru přicházel lid s tak posvátnou úctou jako do kostela. Muži i ženy v každém stáří líbali knězi ruce, což se velice zhusta dělo i při potkání kněze na ulici. Na každých poněkud zámožnějších svatbách byl kněz u hostiny přítomen. Kněz považován byl od lidu za nejvzdělanější osobu na vsi a lid se k němu s důvěrou obracel, žádaje jej o poradu v záležitostech rodinných i jiných. Při přesídlení kněze a příchodu kněze nového na faru bývala často celá kolátora na nohou. V zámožnějších krajinách řekli si sedláci a sjeli se na koních, aby vyprovodili svého faráře, a z jeho nové kolátory přijeli kolátorníci koňmo naproti a doprovodili jej na faru. Ještě okázaleji se vítal biskup, když občas po několika letech se dostavil do kostela té které kolátory, aby zde konal biřmování. V tom případě se sjíždívalo mnoho jezdců na koních, banderistů. Jeli až na hranice katastru poslední přifařené obce biskupovi naproti. Příchod biskupův do kostela na biřmování znamenal pro osadníky významný okamžik a každý takový den byl od všech kolátorniků svátečně slaven. Biřmování se opakovalo v 10-12 letech. K hodům na faru, na počest biskupa připraveným, bývali zváni a také se hostiny zúčastnili starostové všech přifařených obcí. Od doby, kdy učitelové jako dobří hudebníci, zvláště varhaníci, vzdali se řízení choru v kostelích na vsi, zmizely z kostelů venkovských často vzácné zpěvy za doprovodu netoliko varhan, nýbrž i dechové a smyčcové hudby při tak zvaných pontifikálních mších. Zajímavé bylo, že i na vsi vyskytli se lidé, znalí hry na varhany, kteří při zpívaných mších učitele u varhan zastupovali, aby mohl hudbu řídit. Stávalo se dosti zhusta, že se v kolátore naskytla výborná, často školená zpěvačka, bývala to někdy choť správce velkostatku neb některého z učitelů, ale dobré zpěvačky naskytly se dosti často také mezi ženským venkovským dorostem a mužských školených sil bylo dostatek mezi učiteli a hudebníky. A byl-li v obci hudby a umění milovný farář, který neskrblil a ve velké svátky uctil zpěváky, vystrojiv na faře slušnou hostinu, na kterou je pozval, ostatním pak hudebníkům, kteří za to, že o pohřbech a svatbách v kostele hráli a peníze si vyhráli a byli povinni o zpívaných mších zdarma hrát, zaplatil v hospodě několik mázů piva, – pak byl to tehdáž pro venkovského člověka jedinečný požitek, slyšet v kostele zpěv a hudbu chrámovou. Za těchto zpívaných latinských mší prostory chrámové nikdy pro lid nestačovaly a mnohý věřící se do kostela nedostal a obyčejně stál houf lidí venku před otevřenými dveřmi chrámu. Nesmazatelnou dětskou vzpomínkou se mi stala cesta knězova se „zaopatřením“ k loži nemocného, tak zvaný Versehgang, ohlašovaný zvonem z věže naší návesní kaple. Lidé vycházeli z domů, aby viděli kněze nesoucího Nejsvětější svátost. Ještě před ním vpředu kráčel kostelník s lucerničkou „věčného světla“. Zatímco zvon stříbrojasně hlaholil, stáhl si kněz kapuci z hlavy – tu cestu měl konat prostovlasý – a udílel, svátost ve zdvižených rukou, požehnání okolostojícím. Dítěti neplatil ten jeho zpola odvrácený pohled – byl pohroužen v modlitbě. S mizením hudby a zpěvu kostelního počala současně mizet návštěva kostelů i na venkově, a nyní zejí prázdnotou.   Zdroj: Z pamětí starého českého sedláka, Knihu z roku 1932, napsal Josef Volf Připravuje: Miroslav KŮS ANDRES Foto: archiv autora