Zprávy z internetu

  „Bůh spasí jenom ty, kteří jsou chudí, hladoví a špinaví,“ hlásají její představitelé a lidé se tím ke své škodě řídí. „Čistota je znamením bohatství, a to je hřích,“ vysvětlují kněží prostým lidem a ti je na slovo poslouchají. Jakákoli péče o tělo zavání ve středověku zhýčkaností. „Sotva lze vidět něco špinavějšího, než jsou oni. Myjí se jen dvakrát do roka a šaty si nikdy nečistí, ale nosí je tak dlouho, až se rozpadnou na hadry,“ líčí vyslanec bagdádského chalífy úroveň evropské hygieny, když pobývá na dvoře císaře Svaté říše římské Oty II. (955–983). Je v šoku, zdůrazňuje, že

Evropané si nečistí ruce před ani po jídle, ani po vykonání tělesné potřeby. Lidé postupně berou vodu a mytí na milost. Přispívá k tomu rozvoj medicíny, ale také skutečnost, že církev už nemá takovou moc, aby ostatním vnucovala názor, že být zbožný znamená být špinavý. Hlavně bohatší lidé se proto začínají pravidelně mýt. Hygiena a péče o tělo už nebyla na denním pořádku, naopak byla upřednostňována špína jako ponížení před Bohem. Někteří mniši se např. nemyli celý rok a o svaté Alžbětě se hrdě hlásalo, že se nemyla nikdy. Pouze křest byl považován za omytí, které člověka očistí od hříchu. Hříchem bylo ve středověku téměř vše, co souviselo s péčí o tělo a se vzhledem. Za rozmařilost se považovalo i časté koupání. Benediktinský řád původně povoloval mnichům jednu, nejvýše dvě koupele ročně. Žebravé řády dominikánů a františkánů proklamovaly špínu jako projev pravé zbožnosti. Ženy si měly tváře cudně zakrývat a ne je krášlit. Pokud by se měšťan pokoušel odklízet z ulice před svým domem nečistoty, v očích sousedů by se absolutně znemožnil. (Tyto práce směl provádět jen kat se svými pacholky anebo ras.) Církev tak ve středověku nadřadila dogmata zdravému rozumu. Zcela potlačit přirozené lidské potřeby se však nikdy nepodařilo. Ve starém Egyptě používali k mytí přírodní prostředky, rostlinu mýdelnici, fazolovou mouku, rozemleté kaštany, pšeničné otruby, hovězí žluč a spoustu jiných. Vzhledem k zeměpisné poloze Egypta, stálému teplu a vlhku, které přispívá ke vzniku nemocí, se Egypťané koupali až několikrát denně. Používali také mléko, med, otruby, vosk a léčivé bahno. Očista těla probíhala ve společných lázních a po koupeli Egypťané používali krém a vůně. Parfémy byly vyráběny na bázi olejů a jiných tuků – například myrha, skořice, kardamon, levandule, kořen kosatce, aromatické pryskyřice a vonná dřeva. Egypťané vyznávali heslo: Kosmetika a krása spojená s péčí o zdraví. Ve starém Řecku byla péče o tělo a hygiena pod silným vlivem Egypta. Řekové uznávali koupele, pěstovali sport, masáže a dali také na vyváženou stravu. Antičtí Řekové vyznávali princip kalokaghatie – podle starořeckých představ soulad mezi krásou a dobrem, soulad krásy těla a duše, ideál dokonalosti. Řekové dokonce vytvořili povolání „kosmet“, vykonávali jej otroci, kteří byli vyškoleni lékaři a kněžími. Denní hygiena probíhala ve společných lázních, muži se chodili denně nechat oholit oficíny. Staří Římané budovali lázeňské paláce – parní lázně, kam chodili muži. Pro ženy sloužila „Balnea“ doma. Ve středověku se metody tělesné očisty příliš nelišily. Hygiena se prováděla doma, ale také ve veřejných lázních, které byly společné pro muže i ženy. Do lázní se chodilo nejen za tělesnou očistou, ale i za jinými požitky. V kádi lidé setrvávali někdy i celou noc, jedli a pili, aby neusnuli zpívali „duchovní a počestné“ písně. I přesto se stávalo, že někdo v kádi usnul a utopil se. Takto uvolněná morálka přetrvala až do konce 16. století, kdy přišla morová rána a syfilis. V 18. století přetrvává negativní postoj k hygieně. Lidé se báli moru a k vodě, která je živná půda pro nakažlivé nemoci, neměli příliš důvěry. Stačilo ve vodě smočit konečky prstů na rukou a na nohou. K mytí se používala umyvadla ne větší než jídelní mísa. Obličej si lidé nemyli vodou, ale otírali si jej bílým plátýnkem, mastné vlasy zakrývali parukami. Raději než vodou, kterou se přenášely nemoci, se omývali alkoholem, vínem a mlékem. Král Ludvík XIV si po ránu pouze otřel ruce pálenkou. Velmi žádaným zbožím se stal parfém, oblíbené byly vůně pomerančových květů, hnijících jablek, hřebíček a skořice. Místo mytí obličeje se používal ve značném množství pudr, často byla vrstva pudru silná až 1 mm. Důsledkem byla povadlá a zsinalá pleť, vřídky a puchýřky, které se díky nedostatku slunce a vzduchu tvořily. Dámy po 30. roce života proto svou krásu pozbývaly. Hygiena probíhala výhradně doma v umyvadlech, někdy kádích či předchůdcích vany.To ovšem neplatilo pro venkovský lid. Při práci na čerstvém vzduchu byla jejich pleť čistá a zdravá. Na venkově se také lidé někdy koupali v čistých říčkách, potůčcích a rybnících. Od poloviny 19. století byly mnohé domy vybavovány koupacími vanami, obvykle zinkovými, často obložených dřevem, aby bylo možno po koupeli tyto místnosti využívat i pro jiné účely. Koupání bylo přísně soukromou záležitostí. K hygieně se používalo mýdlo a voda. Ve 20. století se mytí a hygienické návyky stávají běžnou součástí života. Začíná fungovat osvěta o prospěšnosti očisty na lidské zdraví. Ve druhé polovině 20. století je koupelna s vanou již naprosto samozřejmou součástí každého nově budovaného domu či bytu. Poslední trendy odrážejí rychlejší a uspěchanější životní styl – mnoho lidí dává přednost sprše a dalším módním a praktickým hygienickým prostředkům a pomůckám.   Zdroj: Histes Připravuje: Miroslav KŮS ANDRES Foto: archiv autora