Zprávy z internetu

  Vánoční Po sněhu půjdu čistém, bílém, hru v srdci zvonkovou. Vánoční země je mým cílem. Až hvězdy vyplovou, tu budu blízko již. A budu ještě blíž, až noční půjdu tmou. Tu ztichnu tak, jak housle spící, a malý, náhle, dětinný, a v rukou žmole beranici, včarován v ticho mýtiny, tu budu blízko již. A budu ještě blíž, svých slz až přejdu bystřiny. Mír ovane mne, jak by z chléva, v němž vůl a oslík klímají, světélka stříknou zprava, leva, noc modrá vzlykne šalmají, tu budu blízko již. Ach, jsem tak blízko již, snad pastýři mne poznají…“ (Fráňa Šrámek) „…

Konečně byly jesle upraveny. Vyklečel jsem hodiny na sesli před nimi, opřen o prádelník, na němž stály, a mlčky jsem se díval. Mech voněl. Z „vody“ zrovna jakoby vanul letní chládek. Pastuchové vyprávěli. Ovečky se nechaly hladit. A ze svaté rodiny šla na mne taková nějaká posvátná hrůza…“(Jan Nerud Feuilleton v Národních listech, 21. XII. 1890.) Období spojené s oslavou Vánočních svátků je doslova nabito lidovými tradicemi. Přehlídka zvyklostí, jež doprovází čas Vánoc, ale také před i povánoční dobu, je téměř nekonečná. Mezi světově proslulé patří zejména naše lidové betlemářství. Jesličky nám dávají jedno ponaučení do života. Uprostřed rychlých rytmů naší doby jsou pozváním ke zpomalení. Připomínají nám okamžik zastavení, abychom se soustředili a přijali to, co je v životě opravdu podstatné. Je důležité, abychom opustili hluk světa kolem nás a otevřeli se pro naslouchání ostatním, který mluví v tichosti. Jesličky jsou opravdu aktuálním znamením uprostřed života společnosti a rodin. Pro vznik tradice jesliček, betlému, měla význam událost, která se stala v roce 1223. Tehdy pozval italský šlechtic Giovanni di Velita Františka z Assisi, aby strávil Vánoce na jeho panství. Budoucí světec si prý přál vidět, jak právě narozený Ježíšek leží v nuzném chlévě na seně v jesličkách, a rozhodl se, že tento výjev zobrazí. Vybral si pro ni jeskyni na vrcholu skalnatého kopce u vesničky Greccio, kterou upravil jako kapli a uspořádal v ní výjev narození Páně. Sem pozval v noci 24. prosince vesničany z širého okolí. Když nastala půlnoc, rozezněly se všude zvony a kopec se míhal mnoha světly, jak si příchozí svítili na cestu pochodněmi. Když vystoupali k jeskyni, uviděli jesličky, oslíka a telátko. Při nich sloužil kněz mši a František četl úryvky z Lukášova evangelia, které jediné vypráví podrobněji o Kristově narození. Nejstarší chrámové betlémy byly zaváděny po Tridentském koncilu, zejména od 17. století do 1. poloviny 18. století, řeholníky z řádů františkánů, kapucínů a servitů. Význam betlémů v kostelích trefně popisuje katolický farář Jindřich Ondřej Hoffman ve svém mravoučném pojednání Zrcadlo náboženství z roku 1642: „Strojí se pro lid prostý, kterýžto zevnitřní způsob a ceremonyjí nemůže toto Narození pochopiti. Prostý člověk, když to v obrazech spatří, dlouho na to (mládež obzvláště) pamatuje, jako by to živé viděl, a tudy se k vroucnosti a pobožnosti vzbuzuje.“ Josefínské reformy, to byla doba, kdy Josef II. vypověděl betlémy z kostelů a chrámů. Bylo to po roce 1780, kdy on nastoupil svoji vládu po smrti Marie Terezie. Není to tak, že by Josef neměl betlémy rád, nebo, že by neměl rád Vánoce, to vůbec ne. Byl to hluboce zbožný člověk. Ale stejně jako vysoce postavení preláti a ostatní církevní hodnostáři velmi intenzivně vnímal skutečnost, že když se na začátku adventu ty veliké překrásné barokní kostelní betlémy postaví, tak lidé mají oči jenom pro ty betlémy. A vůbec se nesoustředí na to, co se při té bohoslužbě děje. Proto Josef II. velmi přísně a striktně betlémy z kostela vypověděl. Jeho zákaz byl v některých případech obcházen tak, že se deskové betlémy zasazovaly do rámů a říkalo se jim obrazy. Odstranění betlémů v celém císařství zarmoutilo prosté věřící i duchovenstvo. Hromadné odstraňování kostelních betlémů mělo za následek poškození a ztráty mnoha cenných děl. Josefínskými reformami končí první etapa tvorby betlémů pro kostely. Začíná velký rozkvět domácích betlémů a široké lidové tvořivosti. Josefínské reformy měly dopad nejen na betlémy, které byly na čas vypuzeny z kostelů, ale měly i nepřímý dopad sociální. Mnoho řemeslníků, kteří se do té doby živili prací pro kostely i kláštery, znenadání přišlo o práci a museli hledat nové zdroje příjmů. A nacházeli je ve výrobě betlémů pro světské kruhy. Zvyk stavět jesličky ve vánočním čase byl v té době již pevně zakořeněný. Došlo k zesvětštění vánočního obyčeje a k jeho přenesení z církevní půdy do šlechtických a měšťanských domácností a odtud do lidových vrstev. Prostý lid, v té době hluboce věřící, vložil do betlémů všechnu svou zbožnost a přirozený smysl pro krásu. Tvořil pro svoji radost a z úcty k Bohu a právě taková díla se stala malými klenoty lidového umění. Zejména II. polovina 19. století představuje doslova „zlatý věk“ českého betlemářství. Je to období, kdy se do kostelů pořizují nové betlémy, v domácnostech se stavějí jesličky často velmi rozměrné. Je to doba, kdy se kostely nově zařizují betlémy z profesionálních dílen či „uměleckých ústavů“ od nás i z ciziny. Jako všechno, tak i betlémy a zájem o ně prochází vlnami zájmu a útlumu. „Zlatý věk“ českého betlemářství dozníval ještě v 1. polovině 20. století. Stále vznikala skvělá betlémářská díla, stále se vybavovaly kostely i domácnosti novými betlémy, jen už ne v takovém intenzitě. Až II. světová válka přinesla zlom ve výrobě betlémů i jejich vnímání. Jedním z důvodů ochladnutí zájmu o betlémy byl odsun německého obyvatelstva, které v pohraničí vytvořilo svébytnou kulturu, která s jejich odchodem buď zanikla, nebo byla násilně utlumena. Další důvod souvisel s nastupující ideologií v zemích sovětského bloku. Po roce 1948 se u nás betlémy svezly na vlně proti církevního a proti živnostenského tažení. Byly uzavřeny firmy, které se jejich výrobou živily, byla zničena poutní místa či obchody, kde se betlémy prodávaly. Opadnutí zájmu o betlémy vyplynulo také z jiného vnímání světa po II. světové válce, souviselo s nastupujícím svižným moderním životním stylem a posunem hodnot. Jako by se betlémy se svou starosvětskou líbezností do „nového světa“ nehodily. Je potěšitelné, že od poloviny 60. let 20. století došlo k betlémské renesanci a jak se ukazuje, i v dnešní uspěchané době se potřebujeme zastavit a obdivovat křehkou krásu a půvab betlémů.   Zdroj: ZÍBRT, Čeněk. Hoj, ty štědrý večere: Od vánoc koledou do Nového roku. Praha: Šimáček, 1910. VACLÍK, Vladimír, České betlémy. Praha 1994, Jan DIVIŠ: Pražská Loreta. Praha 1962. VALŠÍKOVÁ, M. K.: Naše betlemy. O betlemech a betlemářích z Poličky. Praha: Cyrilometodějské knihkupectví Gustava Francla, 1946. Připravuje: Miroslav KŮS ANDRES Foto: archiv autora