Zprávy z internetu

  Vánoční nálada je na adventní době asi to vůbec nekrásnější. Význam a zvyky svázané se svatým Ambrožem si již pamatuje málokdo, dnes na tuto osobu vzpomíná prakticky jen církev. Ačkoliv se v dnešní době netěší Ambrož takové popularitě a s adventem si většina lidí spojuje postavy jiné, i on má své nezastupitelné místo. Další hezký adventní zvyk, ze kterého se do současnosti bohužel moc nedochovalo. Škoda. Svatý Ambrož se narodil se kolem roku 340, snad v Trevíru (Římská říše, nyní Německo) a po vystudování práv se stal soudcem V Miláně. I když nebyl pokřtěn, lid ho povolal na biskupský

stolec. Pokřtěn byl 30. listopadu roku 374 a 7. prosince přijal biskupské svěcení. Tento den se slaví jako jeho svátek. Ambrož po nastoupení do úřadu rozdal své veškeré jmění chudým a církvi a taktéž naložil i s dědictvím po svém bratrovi. V následujících třech letech si musel doplnit duchovní vzdělání. Horlivě studoval a jeho předností bylo, že uměl řecky a tak mohl číst díla řeckých spisovatelů v originále. Svým kázáním dokázal srozumitelně oslovit zástupy věřících. Jeho výmluvnost, podle legendy, byla způsobena rojem včel. Když ještě jako dítě spal, na obličej mu usedl roj včel. Do otevřených úst mu vlétávaly včely a krmily ho medem. Od žádné však nedostal žihadlo. Proto je také zobrazován s úlem. Později byl nazýván jako „doktor s medovým jazykem“. Zachovala se jeho mravoučná a bohoslovecká díla. Zavedl pro křesťanskou bohoslužbu termín „mše“. Tam, kde byl kostel zasvěcený tomuto světci, bylo zvykem, že Ambrož honil děti kolem kostela. Jeden muž se vždy přestrojil za sv. Ambrože. Vzal si dlouhou bílou košili a na hlavu si posadil černou špičatou čepici se závojem přes obličej. Do jedné ruky si vzal proutěné koště polepené papírem s dlouhou násadou. V druhé měl uzlík s cukrovinkami. Když nastal soumrak, děti se sešly u kostela a jakmile se objevil, začaly na něj pokřikovat. Ambrož jim hrozil výpraskem, začal je hned honit a občas jakoby ztratil nějakou sladkost jako lákadlo na děti. Jakmile se některé dítě sehnulo, aby sebralo cukroví ze země, muselo být velmi ostražité. Ambrož čekal chvíli, kdy touha po sladkém převýšila ostražitost dítěte. Rychle se k němu přiblížil, a pokud nebyly děti dost rychlé, připletly se koštěti do cesty. Toto šlehání je však očišťující, není to trest. Předchůdcem svátku svatého Ambrože byly totiž oslavy zimního slunovratu, kdy se lidé připravovali na návrat jara duchovní i fyzickou očistou. Tehdejší současníci ho znali, ale nepovažovali za nutné zaznamenat jej pro budoucí generace. Časem upadl v zapomnění a popsán byl jen jeho průběh a taktéž i bez vysvětlení Ambrožova zvláštního převleku. Maskovaných osamělých postav pobíhalo o adventu po našem venkově víc. Jednou z nejznámějších byla Perchta. Tato figura neměla k obchůzce pevné datum, její hrůzný výraz a konání se nehodily k žádné světici. Nejhrůznější Perchta má tuto podobu: je ustrojená v kožichu se zvířecí hlavou, do její výbavy patřil řeznický nůž, u pasu koudel a putýnka v ruce. To vše proto, aby údajně dopadenému nezbedníkovi rozpárala břicho, krev chytila do nádoby a bříško vycpala koudelí. Milá vánoční postava. Své brutální záměry spojovala i se svatvečerem. Tvrdila, že takto trestá děti, které se nepostily. Její podstata sahá hluboko do předkřesťanských dob. Tohle vše se většinou říká a píše každý rok. My bychom ale chtěli připomenout další a nepříliš známý obor jeho činnosti. Je jím církevní hudba. Byl jejím průkopníkem a stál u zrodů tzv. Ambrosiánského ritu, jehož součástí byly i chorální zpěvy. Pokusil se aplikovat základní prvky pozdně antické hudby v novém systému rodící se křestanské liturgije a propojit je s liturgickými texty. Sv. Ambrož bývá dokonce považován za autora přeslavného hymnu Te Deum laudamus (Tebe, Bože, chválíme). Kdo zná pozdější gregoriánský chorál (nazvaný podle papeže Řehoře I. Velikého z přelomu 6. a 7. stol), bude jistě překvapen řadou odlišností, které plynou ze v té době ještě velmi těsného vzájemného ovlivňování západního a východního křesťanství. Proto v ambrosiánských zpěvech slyšíme řadu prvků známých z byzantských nebo arménských zpěvů, včetně tzv. mikrointervalů. Ambrosiánský ritus se později stal předmětem vleklých sporů po celý středověk a byl vytlačen pozdějšími reformami. Ambrosiánské zpěvy ale přežily. Věnuje se jim i nyní řada renomovaných souborů.   Zdroj: Jakub de Voragine, Legenda aurea. Z latinského originálu přeložili V. Bahník, A. Vidmanová, I. Zachová. Praha 1998. Šedinová, Hana, Royt, Jan, Slovník symbolů. Kosmos, příroda a člověk v křesťanské ikonografii. Praha 1998. Připravuje: Miroslav KŮS ANDRES Foto: archiv autora