Zprávy z internetu

  Co by bylo dobro bez zla? Tradici Mikuláše, čerta a anděla máme s našimi jižními sousedy společnou. Rakušané však mají jeden zvyk, který v našich krajích rozšířený není – velkolepé průvody čertů, kterých se každoročně účastní tisíce diváků.  V alpských oblastech existuje už od pohanských dob tradice, kdy se lidé maskují za strašidelné postavy, navlečené do zvířecích kožešin. Nazývají se různě: v Rakousku je to zmiňovaný Krampus nebo Klaubauf, na jihu pak Bartl nebo Bartel, Niglobartl a Wubartl, v Německu Pelzebock nebo Pelznickel, ve Slezsku Gumphinckel, v Maďarsku Krampusz, ve Švýcarsku Schmutzli. A proč tu vlastně čerti tak řádí?

Podle legendy v adventním čase k lidským obydlím scházeli z hor a lesů strašliví pekelníci, aby ztrestali hříšné smrtelníky. Na tento zvyk naváže tradice pochodů Krampusů, která se však dodnes v mnoha oblastech mísí s původním zvykem. Tato příšera, která své jméno získala od staroněmeckého slova „krampen“ neboli „dráp“, je během doby inkvizice, za které bylo pod trestem smrti zakázáno převlékat se za ďábelské postavy. Tento pradávný zimní zvyk byl v Rakousku i přes zákaz nadále praktikován v odlehlých a těžko dostupných oblastech. Nový návrat nastane v 17. století, kdy je Krampus spojením se svatým Mikulášem začleněn jako temnější prvek do tradičních zimních oslav především v oblasti Alp. Krampus má za úkol potrestat zlobivé děti kolem 22. prosince se přemění v normální lidskou bytost a nic si nepamatuje. Když dojde Krampus v hlubokém lese k nejvyššímu stromu, svou oběť strčí do proutěného koše (v dřívějších dobách ji nechá v pytli), přiklopí víko a pověsí ho jako velkou ozdobu ve výšce na stromě. Aby mohl dokonat své dílo, musí počkat až na noc, kdy je zimní slunovrat a pak může své „úlovky“ zhltnout. Rohy má Krampus proto, že je napůl kozlem, napůl démonem, přičemž rohatí démoni mají svůj původ už v předkřesťanských dobách a křesťané si představu pekla a čerta monopolizovali pro své výhrůžky. Když se objeví Mikuláš v doprovodu čerta, odvaha často přejde i ty děti, které nezlobily. Čeští chlupáči jsou přitom v porovnání se svými kolegy z Rakouska a Německa vlastně jenom těžkopádní, blekotající andílci a kliďasové. Česká trojice Mikuláš, čert a anděl je skvěle vyvážená: na obranu proti strachu nastupuje moudrost a laskavost. Kdežto krampus je elementární silou koncentrovaného zla. Jakmile přijdou na scénu příšerní Krampusové, začne teprve pořádná divočina! Brzy se stmívá a za tmy vycházejí duchové mrtvých a démoni. Vždyť už v Kosmově kronice se píše, že když u nás kníže Břetislav zakazoval pohanské zvyky, to, proti čemu hlavně brojil, byly hry se škraboškami a maskami na křižovatkách nebo na hrobech. Nemají políčeno jenom na děti, terčem jejich řádění se stávají i dospělí, kteří nemají úplně čisté svědomí. Čerti v jednotlivých obcích dříve často působili také jako jakýsi druh společenské kontroly – kárali obyvatele za nevhodné chování, trestali lakomé selky a hrozili příliš přísným hospodářům. Za bájnou příšeru, doprovázející svatého Mikuláše, se dnes převlékají nadšenci v řadě evropských zemí a dokonce i v zámoří. Existují také akce, kde se Krampusové vyskytují samostatně. Jde o takzvané „krampuslaufy“, dobře organizované průvody, plné vizuálních i zvukových efektů, které jsou tak populární, že jsou na mnoha místech pořádány řadu týdnů před i po mikulášském svátku až téměř do Vánoc. Přestože se alpská strašidla objevují v mnoha variantách, spojuje je řada charakteristických prvků. Samozřejmě jsou chlupatí, jejich barva je nejčastěji černá, hnědá nebo šedivá, mají kopyta, ocas a rohy různých tvarů. Na okolí vyplazují dlouhý špičatý jazyk a děsí svými ostrými tesáky. Nosí s sebou řetězy, kterými řinčí pro zvýšení strašidelného efektu a k nim často přidávají kravské zvonce. Mívají rovněž svazky březových větví, kterými s chutí uštědří výprask dětem i dospělým. Někdy se Krampusové objeví s pytlem nebo nůší na zádech. Malí uličníci ví, co znamená ocitnout se v podobném transportním zařízení. Jejich osud je zpečetěn a je už pak jenom na libovůli samotných démonů, zda hříšníky utopí, sní anebo odnesou do pekla. Postupem času se stává natolik populární, že se v 19. století a na počátku století následujícího objevuje i na svátečních pohlednicích v německy mluvících zemích, někdy dokonce přímo s textem Pozdrav od Krampuse. Ty obvykle obsahují také nejrůznější vtipné rýmovačky. Ve 30. letech 20. století je dokonce Krampus v Rakousku konzervativními katolíky považován za symbol protikřesťanských ideálů a oficiálně požadují bojkot těchto stvoření. V některých městech skutečně dochází k zákazu oblíbených průvodů. K plné rehabilitaci oblíbeného monstra dojde zhruba v polovině 20. století. Vzhled Krampusů i tradice s nimi spojené se liší podle regionů, někdy jde o poměrně značné rozdíly. Měli vážit toho, co tu máme a našich zvyků. Něco jiného je to pak v příhraničí než vnitřního osídlení. Zyky a zvyklosti v pohraničí jsou jinačí, tam je přeliv tradic a prolínání, to už tady bylo i v minulosti. Fašisté během druhé světové války shledali Krampus jako opovrženíhodný, protože byl považován za výplod sociálních demokratů. Ve středověku hrozilo Krampusům upálení stejně jako čarodějnicím. Nikdy ale nedošlo k úplnému vymýcení tradice. Za doby habsburské říše se tradice šířila po celém jejím území. Státy bývalé habsburské říše si z Rakouska do značné míry vypůjčily tradici Krampus doprovázející sv. Mikuláše 5. prosince. Každá maska je vlastně takové malé umělecké dílo. Jsou ručně vyřezávané z lipového nebo borového dřeva a ručně malované. Na každé masce jsou přidělané pravé rohy které jsou používány především z muflonů, beranů, kamzíků a koz. Kožichy jsou šity z pravé kůže horských koz nebo ovcí, jsou dělané jako kombinézy, dvoudílné obleky a v posledních letech je hodně oblíbená lisovaná – tvarovaná kůže. Každý Krampus by měl mít kolem pasu připevněný kravský zvon, který by měl viset skoro až ke kolenům, měl by mít kravský ocas, vrbové proutí na šlehání, někdy i řetěz. Na zádech by měl mít nůši do které dával podle pověsti zlobivé děti. Hlasité zvonění kravských zvonů mělo zahánět zlé lidi.   Zdroj: Bruce, Maurice (1958). „Krampus ve Štýrsku“. Honigmann, John J. (1977). „Maskovaný obličej“ Připravuje: Miroslav KŮS ANDRES Foto: archiv autora