Zprávy z internetu

  Svatý Mikuláš byl člověkem světla, který žil pro druhé v důvěře v Boží lásku a dával ji dál. Svým životem a jednáním se stal znamením naděje a světlem pro druhé. Toto bylo základním poselstvím jeho života. Konečně Mikuláš! Školáci spěšně cupitali v blátivém sněhu, jen aby už někde doma v koutku mohli odříkávat slova prosebných modlitbiček a tiše přemítat o věcech, které právě co nevidět nadejdou, či posléze s nevinným pokrytectvím, dětem zálibně vlastním, před rodiči sehrát na poslední chvíli hodné stvoření, plné pokory a bezpodmínečné poslušnosti. Večer měl přece přijít svatý Mikuláš a nadělovat podle chování jednoho každého

a zprávy matčiny buďto červeňoučká jablka a ořechy nebo – hrůzné to pomyšlení! – rukou čerta chrastícího řetězy pěknou výplatu metlou leckomu, jemuž se bylo důvodně jí co obávat. „Jak malou dušičku jsme měli v sobě, ani nedutali, když se ozval v předvečer svátku venku zvonek, po oknech zasvištěly pruty a na síni zarachotil čert řetězem. A hle, tu již vchází milý sv. Mikuláš v dlouhém bílém šatě, s lesklou zlatou biskupskou čepicí na hlavě, v levici berlu a v pravici dlouhý postříbřený prut. Dlouhý vous se mu bělá až po pás. Za ním se však vehnal do světnice čert: rachotí řetězem, rejdí dokola a prohání svým prutem chasu, jež ustupuje s křikem před ním. Strach před ním byl veliký.“ Tradice oslav svatého Mikuláše není jen českou specialitou. Památku středověkého biskupa z turecké Myry si připomíná většina evropských národů, každý ale po svém. Postava sv. Mikuláše, který nosí hodným dětem dárky a zlobivým vyčiňuje, existuje v českých zemích už velice dlouhou dobu a má dlouhou tradici. Oslavy svátku sv. Mikuláše byly do českých zemí rozšířeny díky německé kolonizaci. Sama obchůzka vznikla z biskupských her, které se odehrávaly v klášterních školách. Nejstarší biskupská kolední hra spojovaná s kultem sv. Mikuláše byla Ludus episcopi puerorum, provozovaná již ve 13. století. Podobná žákovská hra byla popsána Janem Husem ve 14. století. Další obyčejový jev spojený s mikulášským kultem byl nazýván rytířstvo sv. Mikuláše. Jeho průběh je popisován během 15. století a souvisí s učiteli a žáky, kteří působili ve školách při chrámech sv. Mikuláše. V tento den rytíři ve vzácných oděvech projížděli s maskou biskupa městem. Původně mikulášské oslavy probíhaly o svátku Neviňátek, ale během 13. století byly přeloženy na předvečer 6. prosince. Nejstarší doklady o mikulášské nadílce v českých zemích pocházejí z 16. století. Rozšíření probíhalo z měst do venkovského prostředí. Ve starších průvodech nesměla chybět maska koně, která symbolizovala patronství sv. Mikuláše nad vodami. Koncem 18. století se v průvodu nacházelo i několik představitelů Mikulášů za doprovodu masek čertů, andělů a dalších. Jako příklad můžeme uvést mikulášský průvod, kterého se účastnili husaři s velitelem, paní (mladík převlečen za ženu), myslivci, Turci, mouřeníni, biskup, andělé, jezdci, hajduci, klapačka, smrt, selka a sedlák, židi, laufři, kteří měli za úkol odříkat proslov a poprosit hospodáře, zda-li průvod může vstoupit do stavení. S mikulášskou obchůzkou jsou spojeny mikulášské trhy, které probíhaly v každém větším městě v českých zemích. Podle odborné literatury počátek těchto trhů není znám, ale je spjat s rozšířením mikulášské obchůzky do českých zemí. Zanikly v přibližně v 50. letech 20. století. Na těchto trzích bylo možné koupit zboží a potraviny, které byly spojené s mikulášskou nadílkou. Mnoho lidí zde nakupovalo například vánoční dárky nebo potraviny, které nesměly chybět na štědrovečerním stole. Od druhé poloviny 19. století bylo na trzích možno zakoupit tropické ovoce. V 2. polovině 20. století politické klima nepřálo klasickému pojetí oslav svátku sv. Mikuláše a snažilo se o jeho náhradu ruským Dědou Mrázem. O Mikulášovi se nemohlo mluvit v rádiovém či televizním vysílání. Proto zmizely mikulášské průvody a tradiční mikulášské trhy. S nimi zanikly i tradiční výrobky prodávané při těchto příležitostech. Tušili jste, proč chodí Mikuláš na Jitku, tedy den před svým svátkem? Nebo proč si rozdáváme dárky večer před 1. svátkem vánočním?Skoro nikdo to neví! A přitom je to pozoruhodný příběh starý skoro pět století. A hlavně je to výraz vzdoru a vzpupnosti, který sice dodržujeme, ale už o něm ani nevíme. Za vším stojí přechod na jiný, „mechanický německý čas“ v roce 1547. Byl to tehdy skutečně revoluční skok pro celou společnost a není divu, že se proti tomu zvedl odpor. Lidé totiž do té doby vnímali a počítali čas úplně jinak než my – i den pro ně začínal a končil úplně jindy, než jsme dnes zvyklí. Právě to stojí za posunem v oslavách dvou významných svátků, ale nejprve je třeba vysvětlit, jak tu lidé počítali čas až do šestnáctého století…Tomu starému systému počítání se říká „pravý sluneční čas“. V dobách, kdy takřka nikdo nenosil ani neměl hodinky, se snadno podle stínu odhadlo, kolik je asi hodin. Když byl stín nejkratší, bylo poledne. Když vycházelo slunce, začínal den. Když slunce zapadalo, den končil. Dnes by to pro nás byl naprostý nezvyk, ale datum se neměnilo úderem půlnoci. Nový den začínal západem slunce a “ východem “ noci, takže se datum měnilo v tuto dobu. Z praktických důvodů tedy císař Ferdinand I. Habsburský v roce 1547 zavedl mechanický německý čas. Ale nebyl to přechod jednoduchý. Lidé se velmi bouřili : „Jak poznáme, kdy je ráno? To jako jeden den bude ráno v pět a jiný den bude ráno v půl sedmé?“ Trvalo to padesát let, celé dvě generace, než lidé na mechanický německý čas jakžtakž přešli. Jen v těch nejtradičnějších chvílích jako je Štědrý večer a Mikuláš si stále neseme vzpupnost našich předků a stejně jako oni odmítali přejít na mechanický německý čas a podle slunce ráno vstávali, tak i my se alespoň v tyto dva dny, na Mikuláše a na Štědrý den, stále ještě řídíme staročeským pravým slunečním časem. A jen mimochodem – důkazem, že to tak všechno bylo, je pražský Staroměstský orloj. Ten měřil a dosud měří čas staročeský, ale je to za cenu velkého počtu složitých soukolí regulujících nestejné délky hodin v různých měsících. A ještě pověst: Když v předvánoční čas procházíval svatý Mikuláš šumavskými lesy za svým posláním, pravidelně se zastavoval ve mlýně Na Rybníčku. Často putoval v přestrojení, aby prověřil zbožnost zdejších lidí. Jednou zase vyjel na svém běláčkovi z mílovského lesa a prosil ve známém stavení o krajíc chleba a náruč sena pro svého koníka. Ve světnici seděly ženy a předly len, avšak jako by neslyšely. Jen jedna děvečka se usmála a podala starci kousek chleba a k němu jablíčko: ,,Vemte si, aby vám lépe chutnalo“ povídá dobrácky. Svatý Martin poděkoval, jablko jen ochutnal a zbytek vrátil dívce. Když se opět vydal na cestu, zbytek jablka se proměnil v čisté zlato. Za mnoho let ve stejný čas zase seděla čeládka ve mlýně a vysmívala se víře ve svatého Mikuláše, prý jaká hloupost myslet, že trestá zlé a odměňuje dobré. Tu vtrhl do světnice jako vichr rozezlený světec a vymrskal všechny rouhače, že si nemohli pak několik dní sednout.   Zdroj: GRÄSKE, Klaus. Svatý Mikuláš člověk plný Boží lásky. Brno: Kartuziánské nakladatelství, 2007, Zíbrt, Č. Den se krátí, noc se dlouží…: Martin – Cecilka – Ondřej – Barborky – Mikuláš – Lucie – Žber. Praha: F. Šimáček, 1910, Mišurec, Z. Mikuláš. In Lidová kultura: národopisná encyklopedie Čech, Moravy a Slezska. Praha: Etnologický ústav Akademie věd České republiky a Ústav evropské etnologie Filozofické fakulty Masarykovy univerzity v Brně v nakladatelství Mladá Fronta, Jaroslava Voráčková, Strašidla pod Kašperkem 2000, str. 46 – 48 Připravuje: Miroslav KŮS ANDRES Foto: archiv autora