Zprávy z internetu

  Na sv. Ondřeje bylo zvykem, obdobně jako na Štědrý den, věštit. Mnoho z typických činností pro den svatého Ondřeje se časem přeneslo na 24. prosinec, ale svůj původ mají právě zde. Věštby se týkaly vlastního osudu a jelikož se jedná o patrona nevěst, tak většina věštění jest ve vztahu k vdavkům. Z těch, které vyobrazovaly osud, je nejznámější věštění ze čtyř hrnků. Každý z hrnků byl obrácen dnem vzhůru, pod nímž se skrýval odlišný předmět, jedna osoba hrnky připravila, druhá si poté poodkryla budoucnost. Hlína ze hřbitova naznačovala smrt, hřeben nemoc, chléb zbohatnutí či život v blahobytu a prsten

svatbu. O dalším typickém obyčeji se můžeme dočíst v knize Veselé chvíle v životě lidu českého: „…ráno nasbírají rosy, zadělají s ní kvásek a upekou čtyři pagáčky na slunku. Ty dají do čtyř koutů střechy, čímž je chráněna od ohně.“ Jak již bylo výše uvedeno, většina věštění se týkala vdavek. O půlnoci děvčata chodila klepat na kurník, ozval-li se první kohout, do roka se dívka vdala, pokud však slepice, musela ještě se svatbou počkat. Dívky také hledaly svého budoucího ženicha v odraze vody, díře vysekané v ledu, zrcadlech a komínech. Věštilo se za pomoci střevíce, který děvče hodilo přes hlavu. Pata směrem ke dveřím ukazovala, že se nevdá. Typické bylo i zametání pokoje od dveří k oknům, co na dívku vynášející odpad spadlo, takového ženicha mohla očekávat. Pokud stavení topilo dřevem, využívaly děvčata této příležitosti k dalšímu čarovaní. Když chodily pro dříví, počítaly si polínka, jejichž výsledná cifra naznačovala, koho mohou očekávat za nápadníka. Sudý počet zvěstoval mládence, lichý pak vdovce. Některé zvyky se dostaly do rozporu se samotným křesťanstvím, například při kladení kusu chleba na lopatu, kdy dívky poté nabízely z lopat onen pokrm psovi. Chléb, který si pes vybral, značil, že dívka držící lopatu s tímto chlebem se vdá jako první. Křesťanům na této činnosti velmi vadilo pohrdání chlebem, jakožto Božím darem. K nejtypičtějším lidovým obyčejů patřilo zalévání višňové větvičky a lití olova. Na den svatého Ondřeje dívka ulomila zuby višňovou větev, kterou zasadila do hlíny a každý den vodou z úst zalévala, rozkvetla-li na Vánoce, znamenalo to, že se dívka velmi brzy vdá. Tato tradice se později přenesla na svatou Barboru a tzv. Barborky. Lití olova je velmi dobře přiblíženo v knize Staročeské výroční obyčeje: „… děvčata pilně sbírají olovo ze starých oken neb ho schválně kupují. Olovo to dají na lžíci plechovou, zapálí světidlo dřevěné a nad jeho plamenem drží lžíci, až se jim olovo rozpustí. U sebe mají mísu s vodou chladnou, do níž lejí přes klíč křížový olovo rozpuštěné. Z olova se ve studené vodě v okamžení utvořují rozličné podoby, jako: šídla nebo kopyta ševcovská, člunky tkalcovské, zbraň vojenská, bochánky chleba pekařského, péra na psaní, srby … z věcí těch, k jichžto poznání ovšem živé obraznosti potřebí jest, děvy si povídají, jakého řemeslníka neb živnostníka za manžela dostanou.“ Děvčata, jakožto zdatné kuchařky, provozovaly též tzv. knedlíkování, které spočívá ve vaření knedlíků, kdy do tří z pěti jsou uschovány lístky se jmény chlapců. Knedlík dívky, který vyplaval jako první, sděloval, že ona se vdá nejdříve. Pokud knedlík byl bez lístku, zůstaly dívky svobodné. Typické pro některé zvyky byla i nejrůznější říkadla. Uveďme příklad, kdy dívka si stoupla na postel říkajíc: „Postýlko, postýlko, šlapu na tě, svaté Ondřejku, prosím tě: dé mně této noci viděti, co je mýmu srdcu némilejší.“ nebo také, když pacholek vzal děvče na záda, přinesl ji ke chlévu a při tlučení na dveře volal: „Milá plemenico, povíš nám něco; přinesl jsem dívku ke tvojemu chlívku, kolik dáš rochotů, za toli se vdá roků!“ Obdobné to bylo i při třesení s plotem, kdy dívky při třesení plotu hovořily: „Svatý Ondřeju, já tobě plotem chvěju, abys mi pověděl, kterého dostanu“, zatímco mladíci třesoucí stromem říkali: „Svatý Ondřeju, já stromem chvěju, abys mi ukázal, koho se naděju.“ Po obou třeseních dotyčný poté počítá nebo vyjmenovává profese, jako například selka, zahradnice, panská a podobně. Poté sleduje větve a čeká na jejich pohyb. Pravděpodobně nejmasochističtější bylo čarování s žábou, kdy se musela chytit žába v předvečer sv. Ondřeje a potřít medem. Takto připravená se za živa zahrabala do mraveniště. Podle ostatků se pak věštilo. Pokud se nalezla kost ve tvaru lopatky, znamenalo to, že nápadníků mnoho nebude, zatímco tvar háčku značil, že děvče bude moci vybírat z hojného počtu mladíků. V případě, že se dívka nechtěla vdávat, rozemlela kost na prášek a zapekla do koláče, který poté nabízela nápadníkům. U kosti záleželo také na zbytcích. Kost, která byla dokonale obraná, věštila bohatství a úrodu, ale pokud se na kosti nacházely zbytky kůže nebo masa, znamenalo to nemoc a starosti. Zbytek žabí čelisti se zašíval do sáčku a nosil se jako talisman kolem krku proti uhranutí. Ačkoli nejrůznější čarování neslo své ovoce, mnohá děvčata v tomto dni nenechávala nic náhodě a pravděpodobně nejjistější možností jak si zajistit manžela, bylo za peníze, které obdržely za odevzdání napředené příze hospodyním, v hospodách pohostit mládence a nechávat si vyhrávat volenku. Ke dni svatého Ondřeje se váže také mnoho pranostik, závěrem této části si uveďme některé z nich: „Když na Ondřeje sněží, sníh dlouho poleží.“, „Ondřej mosty staví, Jiří je odplaví.“, „Na svatého Ondřeje je špatný hospodář, co ještě zaseje.“ Jelikož se jedná už o adventní čas, nezmiňují pranostiky nastávající ticho a rozjímání, ale spíše se zaměřují na rapidní ochlazení, příchod sněhu a někdy posměšky na úkor hospodářů, kteří ještě nestihli zazimovat. Na podzim je mládeneckým obyčejem vyhánění vlka na svatého Ondřeje (Wolfauslassen). To se ve skupinách kradou od domu k domu, bijí bičišti na vrata, zvoní a křičí „D‘ Wulfn hant do“ (vlci jsou tu“). Jde asi o starobylou narážku na někdejší víru v proměňování se ve zvířata, která často splývá vjedno se zvykovým projevem pospolitosti. Pak práskají mocně svými biči a tropí hluk všemi zvony a zvonky k tomu vhodnými. Tradice pochází z doby, kdy pastýři dobytka na horských loukách a pastvinách na Šumavě museli chránit svoje zvířata před medvědy a vlky. Starý záznam z místní kroniky: Mezi ty originální patří poslední vyhánění vlků v roce 1927. Provádělo se na den sv. Ondřeje 30. listopadu. „Polní hlídači táhli o první večerní hodině vesnicí a práskáním bičů a troubením na trubky dělali velký kravál. Tento zvyk pocházel asi z dob, kdy na Šumavě byli ještě vlci. Četníci neměli ale pro takové zdomácnělé lidové zvyky pochopení. Tak bylo v roce 1927 šest polních hlídačů, kteří se vyhánění vlků zúčastnili, udáno pro rušení nočního klidu a od okresního úřadu byli potrestáni každý pokutou ve výši 30 Kč,“   Zdroj: ZÍBRT, Čeněk. Staročeské výroční obyčeje, pověry, slavnosti a zábavy: prostonárodní pokud o nich vypravují písemné památky až po náš věk. Praha: Jos. R. Vilímek, 1889, 293 s. ZÍBRT, Čeněk. Veselé chvíle v životě lidu českého. Vyd. 2. Praha: Vyšehrad, 2006 Připravuje: Miroslav KŮS ANDRES Foto: archiv autora