Zprávy z internetu

  Karty jsou opředeny mnoha legendami. V některých pramenech je původ prvních karet připisován antickému filozofovi Chilonovi, který prý karetní hru považoval za prostředek zapomenutí chudiny na svou bídu. Hracím kartám podlehl nejen chudý, robotný a poddaný lid, ale také bohatí měšťané, šlechtici a panovníci. Tato skutečnost dává kartám ojedinělou vlastnost: mohli je vlastnit a „používat“ všichni lidé bez ohledu na to, zda uměli číst a psát. Vše nasvědčuje tomu, že jim propadlo skutečně mnoho lidí a karty jsou i přes všechny zákazy a nařízení lákadlem dodnes. Karetní hry si okamžitě po svém úspěšném „tažení“ na evropský kontinent koncem 13.

a začátkem 14. století podmanily nejednoho vladaře a staly se velkou módou v každé „nóbl“ společnosti. Používaly se pro zábavu na společenské hry i na předvídání budoucnosti. Velice brzo se zjistilo, že mohou být rovněž nástrojem na provozování hazardních her – velkou výhodou hracích karet totiž bylo, že jeden a tentýž balíček karet umožňoval hraní vícero různých her. A tak rychlé rozšíření hracích karet mělo za následek, že hráči vkládali do her stále větší sumy, takže se v hazardních hrách daly vyhrát celé balíky peněz. Ovšem mnozí méně šťastní hazardní hráči vložené peníze také snadno prohrávali a časem jejich hráčské dluhy rostly. Vášniví hráči se nezalekli ani zástavy svých majetků, někteří z nich přicházeli dokonce o veškeré své celoživotní jmění, a pak, v zoufalství, „čestně a džentlmensky“ páchali sebevraždy. V tom lepším případě z domovského místa emigrovali, když se styděli, že nebyli schopni své hráčské dluhy splácet. Dokonce i islámská kultura holdovala hazardu, o čemž svědčí záznamy už z roku 1400, kdy sám dědic tureckého trůnu vyhrál v kartách pořádnou sumu peněz. V českých zemích dosáhly karty pravého rozmachu v době po husitské revoluci, kdy se lidé začínali navracet zpět ke světským zábavám. Na konci 15. století jsou tak hazardní hry jako karty a kostky vedle složitého šachu rozšířeny ve všech vrstvách obyvatelstva – od krále přes šlechtu až po městské či venkovské krčmy. Pro církevní vrchnost byly hrací karty něco neslýchaného a nanejvýš pochybného a církev karty označovala jako „ďáblovy obrázky“. V druhé polovině 14. století byla vydána už výše zmíněná „Modlitební kniha ďábla“ a do potlačování her pak vstupují i fanatičtí mniši – jedním z nejznámějších byl například Girolamo Savonarolla. Ti začínají pronásledovat nejen hráče, nýbrž i výrobce karet, ba i samotný „zavrženíhodný krám“. A tak se ve středověku nezřídka stávalo, že byly upalovány nejen čarodějnice, ale i karty samotné. Později se zákaz karetních her úředně sjednotil a jejich provozování bylo povoleno výlučně v kasínech, na které stát dohlížel. Z toho vytěžila státní pokladna, protože se pak zavedly daně z karetních her. Není bez zajímavosti, že v roce 1900 vydali v Německu zákon, že dluhy z karetných her jsou čestné dluhy a nemohou být žalovatelné.Kněží se proti kartám ostře stavěli, a to jak katoličtí tak i utrakvističtí. V té době se hrály zpravidla jednoduché hry, jako flus, což byla obdoba dnešního oka či kvarteto, zvané strašák. Dnes se výraz „karban“ spojil s hraním karet a stejně to platí o karbanících. Téměř všichni tento termín vykládají tímto způsobem a jen zasvěcení lidé, kteří se zajímají o hraní karet a jejich historii, vědí, co opravdu znamená karban a karbaník. V 15. století v Itálii a později také v Německu po tržištích a lidových slavnostech putovali lstiví „podnikatelé“ či obchodníci, kteří lákali lid do svých „obchůdků“, kde měli vystavené různé hrníčky, koflíky, misky, hodinky aj. To vše byla jen zástěrka pro nezkušené. Ve skutečnosti lákali lid, aby si koupili lístky, a když byly lístky doprodány, losovali majitelé lístků z nádoby svou „výhru“. Nádoba, z níž se losovalo, se nazývala carbona (česky karban), odtud název hry karban, a lidé, kteří tuto hru provozovali, se nazývali karbaníci. Lidé postupně tento systém hry, tedy vlastně švindl, odhalovali a karbaníci byli postupně zapuzováni. Svědčí o tom doklad z města Milevska z roku 1576, kde se trestá sedm karbaníků, sebraných z různých končin země české, kteří takto „podnikali“. Postupně se však tato výdělečná činnost – karban rozmáhala tak, až bylo nutné ji omezit. Roku 1592 Rudolf II. zapovídá přísným řádem tento druh zábavy. Slovem karban není ale myšlena hra v karty, nýbrž hra o lístky. Lidé, kteří chtěli karban provozovat, museli mít povolení od samotného císaře Rudolfa. Ovšem toto nařízení se obcházelo, protože nebylo nijak kontrolováno, takže karbaníci dál chodili a obírali nezkušený lid. Existuje záznam z Kutné Hory, který říká, že karbaník jménem Filip Ešpach z Augšpurku smí s povolením provozovat tuto hazardní hru v tomto městě. Obyvatelům se to však nelíbilo a karbaníka vyhnali. Ten se poté objevil u císaře Rudolfa a obdržel nové privilegium, se kterým se vrátil zpět do Kutné Hory a karban zde provozoval dále. V 17. a 18. století tato hra neustávala a ani způsob hry se nezměnil. Karban se pokoušela omezit také Marie Terezie v letech 1751. Postupně se tato hra však začala legalizovat a dnes známe tento druh hry jako loterii. Tehdy lidé vyhrávali různé předměty jako nádobí, věci do domácnosti nebo hospodářská zvířata a dnes se výhra změnila na peníze. V našich dobách jsou nejznámějšími karbaníky společnosti jako Sazka, Tipsport nebo Fortuna, jen se už tento druh hazardu nenazývá karban. Svou původní tvář a podobu si zachovali karbanící na poutích, kde se stále dají koupit typické losy a tahají se výhry v podobě předmětů či dárkových kuponů. Více důkazů o karbanu a jeho pravém významu rozvádí Čeněk Zíbrt ve své literatuře a především v poznámkách. Plátýnko, kulich, gotes neboli „boží požehnání“. To je jedna z největších legend českého hazardu. Traduje se, že plátýnko vzniklo za druhé světové války jakožto rozptýlení pro vojáky v zákopech. V té době se hrálo především o dávky jídla navíc. Největší rozmach však plátýnko v české republice zaznamenalo za totality. Tehdy se hrálo za zavřenými dveřmi zadních místností hospod, zpravidla po zavírací době, nebo tajně v soukromých bytech. Tam byli zváni pouze vyvolení hráči, kteří přesně věděli, kdy a kam mají přijít a často se prověřovali hesly. Po revoluci všeobecný zájem o plátýnko opadl – v zemi vznikla spousta casin, sport barů a jiných hazardních podniků, které pozornost sázkařů svedli jiným směrem. Přesto se plátýnko dodnes v některých hospodách hraje. A ještě pověst: V Srní chtěli jít tři sousedé na půlnoční mši do nicovského kostelíka. Jak bylo zvykem, hráli po večeři karty. Vtom bije jedenáctá. Tak tak se odtrhli od hry, vzali kožichy a vyšli do ledové noci. Celou cestu nemluvili než o kartách, přeli se a sakrovali. Když míjeli jeden starý seník, nedalo jim to, vlezli dovnitř a tam ve svitu lucerny pokračovali ve hře. Do ticha zazněl zvon přerušovaný pleskotem karet. Teď se vášniví hráči teprve vzpamatovali a litovali, že nejsou v kostele. A přece rozdali novou hru. Vtom jeden z nich vytáhne červeného svrška. Jenže druhý i třetí mají také v rukou po červeném svršku. Zdá se jim, že se karta ďábelsky šklebí ozářena rudým pekelným přísvitem. Zbledli, vlasy jim hrůzou vstávají. Vyrazili ven ze seníku, karty létají vzduchem a oni pádí bez dechu domů. Od té doby na karty nesáhli a mohli jste je vidět pospolu v Nicově na každé půlnoční. Zdroj:  WINTER, Zikmund. Kulturní obraz českých měst – život veřejný v XV. a XVI. věku. Praha: 1892. Čeněk Zíbrt, Z her a zábav staročeských Osudy Josef Kainar (Poezie 1940–1943) Stachovský zápis, b.v. Připravuje: Miroslav KŮS ANDRES Foto: archiv autora