Zprávy z internetu

  Podzimní Jaroslav Seifert Víš, ty břízo, co bych chtěl? Trochu zlata do klobouku. Krávy už nám spásly louku a ohýnek dohořel. Sedím schoulen u pasáčků, stoupá šedý dým. Včera ještě bylo léto, dnes je na podzim. Pro ty podzimní pastvy a ohníčky jsem měl i podzim velmi rád. Ze syté zeleně lesů zářilo červeně a žlutě zbarvené listí listnatých stromů a na polích v zeleni jetelů a mladého osení žloutla se hořčice. Vzduch byl prosycen příjemnou vůní kouře z mnohých ohníčků po celém okolí na polích zapálených, aby se na nich spálil škodlivý pýr a jiný plevel. Všude na

polích se pilně pracovalo. Vybíraly se brambory, dobývaly řepy a silo se nové obilí. A jak milý býval podzimní den, když sluníčko teple hřálo! I pasáčkům bývalo vždy veseleji, pobíhali vesele po pastvištích nebo prolézali stráně, kde pod lískami hledali spadlé oříšky. Každý chtěl ještě užít posledních teplých dnů. To vám bývala radost k nevypsání! Dým z ohníčků se válel po louce a příjemně voněl po celém okolí. Ohníček vesele praskal, mile hřál a kol něho se to tak hezky provalovalo, nebo prohánělo v kouři. Jakmile začalo foukat ze strnišť a skoro všechna práce na polích a sadech pomalu končila, malí pasáčci a pasačky si krátili volné chvilky při pasení dobytka. Při zapalování ohníčku se nesmělo promluvit, aby prý oheň rychleji chytil. A aby lépe hořel, tak se zpívalo : Hoř ohníčku hoř, příjde na tě tchoř, Nebudeš li hořeti, hodíme tě do řeky, příjde na tě černá vrána, budeš hořet až do rána… Na podzim se děti těšily právě na sklizeň brambor. Na pole vyjel pluh, tažený koněm, kterého dirigoval hospodář. Radlice pluhu řádek brambor vyorala a obrátila tak, že žlutý pás vyoraných brambor přímo lákal ke sběru. Každé rodina měla spoustu dětí, ty se pustily s chutí do práce. Ty nejmenší, třeba pětileté, sbíraly suchou nať a nosili ji na hromadu. Vůbec nevadil jejich nízký věk a nikoho ani nenapadlo uvažovat, že je to zneužívání dětské práce. Právě naopak. Všichni ctili přísloví, že co se v mládí naučíš, v stáří jako najdeš. Z vyorané hlíny vyskakovaly myši, jejichž pelíšky byly zničeny a hospodář s bravurou, získanou letitou zkušeností, zabíjel práskáním biče jednu za druhou. Když k večeru vypřáhl koně z pluhu a skončil sběr, vrhly se děti k nachystané hromadě natě a čekaly, kdy si hospodář zapálí fajfku a s úsměvem zapálí i nať. Oheň se rozhořel a plápolal na všechny strany. Odvážnější kluci jej přeskakovali, chráněni tlustými, i když krátkými kalhotami. Děvčata přihlížela a k podobným kouskům se vzhledem ke svým krátkým sukýnkám, pod kterými neměla obyčejně už nic, nepřipojila. Po půlhodince došlo na první ochutnávku. Nejstarší z chlapců vyšťáral z popela jednu bramboru, znalecky ji posoudil a zmáčkl v prstech. Pokud se nebránila stisku, rozpukla se jako rozkvétající růžička a zavoněla tou typickou bramborovou vůní, bylo hotovo. Každý nastavil dlaň a do ní mu vložil horkou bramboru, kterou obdarovaný přehazoval z ruky do ruky, aby vychladla. Občas došlo k rozepři o velikost a propečení přidělené brambory. Ty nejlepší byly do černa popálené a zuhelnatělá část chrupala mezi zuby jako oříšky. Brambory za chvíli zmizely v dětských bříškách a s houstnoucí tmou se děti vytrácely směrem k domovu, kde na ně čekalo pokárání, že už dávno měly být doma a hrnek mléka na zapití bramborové pochoutky. Vesnice se pomalu ukládala k spánku. Slunéčko zachází za hory, pasáci pečou brambory Slunéčko zachází za kostel, pasáci lezou na postel…   Zdroj: Časopis Český lid, Buriánek, František. Jiří Marek. Praha: Čs. spis., 1984 Připravuje: Miroslav KŮS ANDRES Foto: archiv autora