Zprávy z internetu

  Večerní přástky Je teplo doma a louč plá,  ať kolovrátek přede! K písničce na citeru hrát i klouče u nás svede. Zpívá o mrtvé ze mlýna, o princi, jenž ji zradil, o pašířích na planinách a o korunce hadí. Je nám v kraj pohádek se brát, jak vřetánko se vrtí a přede, přede vílí šat dívkám, co sní až k smrti. Citera drnká, píseň zní a cítit je v ní něhu, venku však bouří, severní les šumí, plný sněhu. U jednoho okna patře sedávala dívka a hrávala mistrně na citeru. bývalo otevřeno, a záchvěvy strun té citery rozechvívaly dosud

nedotčené srdce. Václav Klicpera napsal, že citera sedm strun a každá struna pěje zvukem sedmerým, ale mně každá struna zvukem tisícerým. Hledíval jsem k tomu а k té dívence jako Romeo ke své Julii a v mocném naslouchal zvukům. Václav mne poučoval, že citera dostala své jméno od »citu« a že jen osoba s jemně vyvinu citem může vykouzlit takové jemné zvukové kadence. Mezi došli jsme na místo, kde jsme po prvé naslouchali čarovné neznámé dívky. Spanilá dívka hrála, pravil Václav: »To jest hudba cherubína, její andělský zjev, v bílých šatech, ve středu zelených stromů dodává jí rajského vzhledu.« Prvním známým českým citeristou, ač z nuzných poměrů, byl František Dvořák (1814-1894), otec skladatele Antonína Dvořáka. Antonín sám však lásku k citeře po svém otci nezdědil a nikdy pro ni také nic nenapsal. Bylo to pravděpodobně zapříčiněno tím, že otec upřednostňoval hraní na citeru po hospodách před svým povoláním řezníka, čímž rodina značně strádala. Co se vybaví dnešnímu člověku pod pojmem citera? Řekl bych, že jen málo lidí u nás dnes citeru zná a v takovém případě ji obvykle přisuzují německému etniku. U většiny lidí představa citery vychází z nepochopitelného množství strun a z archaického tvaru navazujícího dojem starobylosti. Lidová citera se vyznačovaly tím, že struny, na něž se drnkalo nebo trsalo pravou rukou, byly laděny chromaticky. Nejčastěji bylo těchto strun 25, od jednočárkovaného do tříčárkovaného c a byly laděny do akordů těch tónin, v nichž se nejčastěji hrálo a zpívalo. Akordů, které byly připraveny pro hru levé ruky, bylo obvykle pět. Všechny struny citery byly kovové. Tím se lišila lidová citera od koncertní. Hráč má na dvou prstech prstýnky s drápkem, jimiž na citeru drnká a ostatními prsty pak hraje doprovod. Citera je nástrojem intimním, který není příliš výrazný. Používá se především jako doprovod k vícehlasému zpívání a hraje se na ni například bavorský alpský ländler. Ve velké míře se nástroj vyráběl v okolí Chebu, odkud však s odsunem německého obyvatelstva po roce 1945 odešla i znalost výroby citery. Mnozí lidé o citeře nemají představu žádnou. Kolik citer ještě dnes leží zapomenuto po našich půdách! Některé také slouží jako dekorace na stěnách chalup či chat. A přitom to není tak dávno, co citera byla rozšířena zrovna tak, jako je dnes rozšířena kytara. Avšak jak rychle, ba až překotně, se rozšířila, tak rychle zájem o ni opadl. Citery je možné ještě leckde objevit, ale širší povědomost o nich víc a víc mizí. Navíc hra na citeru patřila k obecnému bontonu. Nikoho tehdy nenapadlo spojovat je s nějakým etnikem. S rozpadem Rakousko-Uherska a se vznikem Československa se ale české etnikum pod vlivem národnostních emocí náhle a nečekaně citer zřeklo. Ale ještě koncem 19.století u nás byla citera tak populární, že se jako povinný předmět vyučovala na řadě škol. Kluby citeristů vznikaly ve větších i menších městech jako projev národního vědomí a tradice. V regionech s převahou českého obyvatelstva citera nikdy tak výrazně nezdomácněla, navíc byla známa jako nástroj pouličních zpěváků a žebráků, proto se jí mimo jiné přezdívalo „žebradlo“. Podoby různých používaných citer jsou vyobrazeny už ve středověkém Pasionálu abatyše Kunhuty, citeru popisuje J. A. Komenský v knize Orbis pictus a historik Zikmund Winter píše o citárnících z Prahy v 15. století. Německé etnikum u nás nemělo důvod se citer odříkat, hrálo na ně dále, a proto se po druhé světové válce citery staly pro české obyvatele podruhé negativním symbolem, tentokráte sudetoněmecké zrady a všech válečných útrap. Tak tento nástroj u nás nezaslouženě upadl do naprostého zapomenutí a vydědění. Nástroje se tak ve vlně poválečné euforie hromadně pálily na hranicích a v roce 1945 jako Němci všechno cenné odevzdat – tedy i hudební nástroje. Zdroj: Der Bayerwald, 1993, č. 4, s. 10 Emerenz Meierová, autor překladu Jan Mareš – Jihočeská vědecká knihovna v Českých Budějovicích, HUTTER, Josef: Hudební nástroje, Praha, 1945, s. 77 – 79. J. V. Vlček – Vzpomínka mého života Připravuje: Miroslav KŮS ANDRES Foto: archiv autora