Zprávy z internetu

  Známé herecké tváře, málo krve v příbězích s kriminální zápletkou a hlavně hodně pohledů na zelené louky, rozlehlé lesy a malebná údolí. Policie Modrava s názvem dílu Případ u Dračí skály dokázal obrátit naše oči k Šumavě. Právě tady v těchto Dračích skalách se natáčel úspěšný díl krimiseriálu. Nejvýraznější Dračí skály u Svojší, které vysoko před sebou uvidíte při cestě z Čeňkovy Pily do Rejštejna, tvoří korunu svahu hrdě vystupující nad stromy. Tento kraj svádí básníky svojí poetikou a láká poutníky všech generací k bloudění nekonečnými hvozdy, plnými malých potůčků, které jako stříbrné nitky stékajících nepřístupnými stržemi do hlubokých

údolí, aby v nich naplnily široká koryta Vydry, Křemelné či z nich vznikající mladé Otavy. Za vískou Svojše u Rejštejna se dáváme lesní cestou k nedalekým Dračím skálám. Procházíme kolem několika menších či větších skalních útvarů a pod tou největší nacházíme vyhlídku do údolí řeky Otavy. Pohled, více než kouzelný. Hluboko pod námi se třpytí stužka řeky a je úchvatný pohled na koryto čerstvě zrozené Otavy. Je vidět jen její část na jihu a severu. Znatelné je i údolí říčky Křemelné a všemu dominuje táhlý hřeben hory Křemelné. Vydra, Křemelná a z nich vzniklá Otava se vytrvalou silou šumavských vod se zařízly do Svojšské hornatiny a to velmi hluboko. Vytvořily krásná údolí. Závrať z kroku do prázdna je tu všudypřítomná. Naplní nás obavou, zároveň však omámí smysly a láká, přitahuje jako magnet kousky kovu. Něco z nás se nechá přitáhnout, opustí nás, vznese se a odlétne vstříc svěžím vánkům. Třeba jsme tím něčím my sami, naše vlastní nekonečně svobodná a nespoutatelná podstata. Vzdušné světy nad námi ani zdaleka nepatřím jenom ptačím perutím, ale svobodným lidským duším, které námi vlají nejen do svěžího povětří, ale mnohem, mnohem dál, do tušených světů bez hranic. V dávno zapomenutých dobách střežili z rozeklaných kamenných bašt Dračích skal svůj svět, draci bájné Gabrety. Ten čas spolu s nimi pominul a nám zbyla jen rozdrásaná skaliska, otisky spárů vrytých do kamene a zvláštní touha, která tu člověka prostoupí, stojí-li na samé hraně Dračí terasy. Nejde snad ani o to, mít křídla a vzlétnout do svěžích vánků, byť právě tato představa stává se zde neuvěřitelně naléhavou. Jsou prostě místa, kde tak nějak cítíme, že nám něco uniká. Namlouváme si, že jsme uchvacováni a přesahováni divukrásnou přírodní scenérií, ale v duchu víme, že ve hře je něco víc. Dobře se tu přemítá o věcech, které mají smysl a kdo nemá čas, aby se alespoň na chvíli posadil, zasnil se a nechal se konejšit tesknou písní řeky zaznívající možná odkudsi zdola, možná však ze světů, které jsou nám odepřeny, přišel sem zbytečně. Řeka vypráví, hovoří, promlouvá k nám, nikoli však mrtvým, dávno zapomenutým jazykem, avšak jazykem, kterému jsme kdysi dávno byli schopni naslouchat a kterému jsme se schopni znovu naučit. Moudré knihy hovoří o geologickém původu Dračích skal, o vertikálním převýšení nad hladinou řeky Otavy, o flóře a fauně, se kterou se zde vnímavý návštěvník může setkat. O dracích však moudré knihy mlčí nebo je v lepším případě odkazují do světa legend a bájí. Moudré knihy se mýlí…   Připravuje: Miroslav KŮS ANDRES Foto: archiv autora