Zprávy z internetu

  Psalo se století šestnácté a právě tehdy se království české hemžilo loupežníky. Ani hrad Rýzmberk nepatřil k výjimkám a sídlil zde loupežnický rod Švihovských. Žil tenkrát na Rýzmberku hradní pán se svou dcerou, která byla krutější než mnozí loupežníci. Vyjížděla s nimi na jejich výpravy a častokrát je i vedla. Starému rytíři se krutost jeho dcery nelíbila a počal si dělat starosti, aby Apolenu nezajalo královské vojsko. Jednoho večera se rytíř Apoleně svěřil se svými obavami, ale ta se jim jen vysmála a pokračovala ve vyprávění o tom, jak společně s lapky mučila zajatce. Míjel den za dnem, nastal

podzim a Apolenina krutost byla snad ještě větší. Slunce stále teple hřálo a Apolena se procházela po zahradě, když spatřila mladého myslivce Jana, jak trhá jablka ze stromu pod hladomornou. Přišla k němu a uštědřila mu takový políček, že se mu až hlava zatočila. Poté ji mládenec pevně stiskl, že nemohla ani dech popadnout. Po chvíli ji pustil a beze slova odešel. Apolena se rozzlobila, nechala Jana zajmout, vsadit do hladomorny a přikázala, aby ho nechali zhynout hladem. Mladý myslivec přijal svůj ortel. Po dva dny seděl v temné kobce a maličkým oknem pozoroval modrou oblohu. Třetího rána, když se probudil, byla v hladomorně větší tma než jindy. Jan se podíval na okénko a co nevidí. Mezi mřížemi byla propletena větev jabloně a na ní krásné, červené jablko. Jan jej utrhl a snědl. Jaké bylo jeho překvapení, když se ráno probudil a na větvi se opět červenalo jablko. Den střídal noc, minul týden ba dokonce měsíc a v Janovi opět vzrostla naděje na přežití. Janovi se vedlo dobře, ale krutá Apolena nemohla spát ani jíst. Mnoho lékařů a učenců přijelo na Rýzmberk, aby se pokusili rytířovu dceru uzdravit. Jejich snaha byla marná. Apolena brzy ani z lože vstát nemohla. Zavolala tehdy kněze a zpovídala se ze svých hříchů. Už se blížila její poslední hodinka, když si vzpomněla na Jana, kterého dala vsadit do hladomorny. Požádala tedy kněze, aby jeho tělo důstojně pohřbil. Po těchto slovech vydechla naposled. Starý rytíř se šel do hladomorny podívat. Nemohl uvěřit vlastním očím, když spatřil Jana živého. Propustil jej na svobodu, ale nikdy se nedozvěděl, jak Jan mohl v chladné temné kobce přežít. Zcela jinak vzpomíná na Rýzmberk spisovatel Karel V. Rais v črtě Domov, kde nám vylíčil svoji návštěvu s dcerkou na začátku století, když se tu sešel se svým přítelem profesorem Josefem Thomayerem, vypravivším se z rodného Trhanova do těchto končin. Byla to doba výletů a besed a tehdejší kdyňské paničky zde hostívaly příchozí vyhlášenou bramborovou polévkou. Setkání s čipernou stařenkou, ovdovělou hajnou Peškovou, velice dojalo spisovatele, který měl pro tento typ venkovských babiček vypěstěný cit i upřímné porozumění. Spisovatel K. V. Rais zvěčnil ji zvláštní črtou. Zajímavý, hluboce promyšlený jest její výrok, jímž odsuzovala znešvařování přírody a památných míst papíry a jinými odpadky. Postál jsem pod vzrostlým habrem, vzpomínaje na spisovatele, tak blízkého mému srdci, i na jeho rýzmberskou „kastelánku“ a dlouho jsem se díval do kraje, zavrcholeného typickou siluetou Přimdy. Ještě se od Podzámčí zadívejme k Jarčině vyhlídce nad prudickým dvorem, který kdysi koupil jeden domažlický továrník a vyhlídku pojmenoval po své paní. Rád bych se pokusil někdy v březnu nalézt na rýzmberských svazích samotářskou pižmovku, zvláštní rostlinu, jejíž květ a list podle Jana Svatopluka Presla „zapáchá pižmem, malvice chutnají jako jahody a kořeny druhdy potřebovali na rány“. Kdyňský pan řídící František Procházka ji tam ještě před půlstoletím viděl na vlastní oči. Bylo to dva roky před první světovou válkou, kdy v požehnaném věku 84 let zemřela bývalá klíčnice hradu Ryzmberka, Kateřina Pešková z Podzámčí, avšak dosud jí vděčně vzpomínají návštěvníci hradu Ryzmberka a její památka žije nadále v širém okolí. Opatrovala ryzmberskou zříceninu jako vlastní hospodářství a dbala, aby tu vše bylo na svém místě pečlivě uklizeno. Jako do „sence“ vítala příchozí, prováděla je hradem a podávala o všem zevrubný výklad. Každá zeď, každý kout hradu měl pro ni nesmírný význam…Ovšem, srdečnost za srdečnost! A proto i návštěvníci hradu otvírali ochotně svá srdce dobré stařeně, filosofce z lidu, a rádi odpovídali na její otázky, odkud jsou, čím jsou, jak se jmenují. Tak během let vyrostla klíčnici Peškové řada upřímných přátel, kteří na ni nezapomínali, ani když jim zříceniny Ryzmberka zmizely dávno za zády. Mohla se pochlubiti fotografií Dr. Podlipného, Dr. Thomayera, listy Stadionů a písemnými vzpomínkami mnoha veřejných pracovníků. „Kdyby sem takové věci patřily, padaly by se stromů, nebo rostly ze země…Lesní cesty jsou vystlány listím – tak to chtěl Pánbůh – a nesluší se míchati mezi ně papíry a různé barevné smetí!“ Je mnoho krásných míst v naší drahé vlasti, která volají po své „stařence Peškové“ – a kde by si návštěvníci potřebovali vzíti k srdci její zlatá slova.   Zdroj: Josef Pavel – Pověsti českých hradů a zámků, Ladislav Stehlík – Země zamyšlená Připravuje: Miroslav KŮS ANDRES Foto: archiv autora (Z cyklu Stará Šumava)