Zprávy z internetu

  Kdo podnikl větší, menší pouť, jest povinen přinésti domů nějaký dárek, a to domácím, sousedům, známým. A není to vždy obrázek poutního místa, devocionál, ale i jiné předměty. Poutníci nosí řetízky na krk, »matičky«, stříbrná i skleněná srdéčka, korálové náramky, prsténky, manžetové knoflíky s hlavami světců, násadky na péra se zvětšovacím sklem, jímž jest viděti obrázek, tobolky, těžítka, v nichž jsou zasazeny obrazy, květiny nebo i sníh. Když se těžítkem zatřese, sníh se zvedne a potom pomalu padá. Takové památky z pouti se schovají a jsou v úctě k vůli poutnímu místu nebo dárci, jenž je přinesl. Jejich výrobou

se zabývali jak profesionální řemeslníci, tak obyčejní lidé, kteří si jejich výrobou přivydělávali. Zhotovením se mnohdy zabývaly celé rodiny – malovaly obrázky na sklo i na papír, prostřihovaly. Prvními suvenýry, či lépe a česky: upomínkovými předměty, které si lidé vozili z poutních míst, byly drobné tisky – papírové kartičky s vyobrazením patrona daného kostela na jedné a s příslušnou modlitbou na druhé straně. Tyto poutní obrázky (lidově a nesprávně: „svaté obrázky“) se tisknou dosud a existují dokonce jejich sběratelé. Svatými obrázky se lidé často dotýkali svatých soch či obrazů, aby se na ně přeneslo jejich posvátno. Majitel svatého obrázku tak na sebe přijímal jeho ochranu. Svaté obrázky byly odjakživa prostředkem i projevem lidové zbožnosti širokých vrstev lidí, dostával je novorozenec od svého kmotra do kolébky, děti při prvním svatém přijímání v kostele a také se vkládaly do rakve na poslední cestu zemřelým. Věřící je často kupovali na náboženské pouti, která byla obvykle jediným způsobem, jak zažít dobrodružství, rozšířit si obzory a zpestřit si všední život plný každodenních povinností. Svaté obrázky a drobná devoční grafika pak plnily funkci „suvenýru“, který bylo možné si na památku přinést domů. Svatý obrázek doprovázel křesťana po celý jeho život. Lidé je získávali jako upomínku na poutní místa i jako dárek z trhu, děti je dostávaly ve škole za dobrý prospěch, dávaly se novorozencům do kolébky, při biřmování, při svatém přijímání, za svatou zpověď, při příležitosti svátků, při kněžské primici, při svěcení křížů, kostelů, domů, při svatořečení, přenášení svatých ostatků. Provázely církevní sněmy i úmrtí významných církevních činitelů, získávaly se na poutích, dávaly se nebožtíkům do rakve, nevěsty je vlepovaly na vnitřní stranu vík malovaných truhel či na vnitřní dveře skříní nebo na zeď nad vstupní dveře. Svaté obrázky se zastrkávaly za rám velkých obrazů nebo se vkládaly do kancionálů. Při obchůzkách, jako bylo vítání jara, měly dívky zavěšeny svaté obrázky na kytici z vrbového proutí. Svaté obrázky chránily před uhranutím, pomáhaly nemocným. Období první poloviny 19. století je možno nazvat „zlatou dobou“ tisku a výroby svatých obrázků. Zákaz dovozu drobné devoční grafiky do zemí habsburské monarchie z roku 1801 vedl k prudkému nárůstu počtu nově zakládaných tiskařských dílen a provozoven, jejichž produkce pokrývala potřeby řady poutních míst nejen v Čechách, ale i v okolních zemích. Svaté obrázky jsou drobné devoční grafiky, jejichž kořeny sahají až do starověku. Ve středověku byly vkládány z „ochranných“ důvodů i do brnění rytířů. Svaté obrázky dnešního typu se objevují v 16. století v souvislosti s nástupem protireformace, měly šířit katolictví mezi nejširší lidové vrstvy. K jejich největšímu rozšíření došlo v 19. století. Tehdy se významným a vyhlášeným centrem jejich vzniku stala po Augsburgu Praha, kde se svaté obrázky tiskly v zavedených firmách (Koppe, Hoffmann, Maulini, Morak, Rudl) nejen pro celou habsburskou monarchii. Byly nabízeny v místech slavných náboženských poutí, v kostelích apod. Sloužily ale i jako dárek ke křtu, prvnímu svatému přijímání, rovněž k Novému roku a Velikonocům. Vytvářeny byly nejčastěji technikou mědirytu, leptu, od 19. století litografií a ocelorytinou, a byly často kolorované. Tisklo se na papír, někdy na pergamen a nebo hedvábí. Jsou i různě zdobeny, rozšířené jsou ručně vypichované nebo strojově ražené krajky papírové nebo z pergamenu, doplňovány jsou formou koláže mozaiky nalepenými zlatými plíšky, textilem, zvlášť tištěnými a vystřiženými (někdy kolorovanými) částmi obrázku. Ve 20. století vznikají svaté obrázky za pomoci zinkografie, hlubotiskové fotografie, autotypie, uplatňují se i další moderní reprodukční techniky. Nejčastějším námětem svatých obrázků jsou Panna Maria a Ježíš, častí jsou i další světci. Na svatých obrázcích se objevují dobová vyobrazení poutních míst a zázraků, které se na nich odehrály (u nás například Stará Boleslav, Svatá Hora u Příbrami). Doprovázejí je i modlitby – přímluvy ke světci. Drobné předměty byly často uchovávány po celé generace, a jejich hlavní hodnotou, byl fakt, že se dotýkaly posvátné relikvie, nebo byly při pouti požehnány. Podobně jako svatým obrazům i devocionáliím jejich „držitelé“ připisují určitou moc. Například svaté obrázky vkládané na víka truhel, nad dveře či mezi okna ochraňují domácnost před mocí nepříznivých sil, a to nejen lidi před zlými duchy, ale před zkázou bdí také nad potravinami či šatstvem. Všimněme si, že většinou náležejí hraničnímu prostoru — mezi veřejným a soukromým, vnitřním a vnějším, viditelným a skrytým. V původních venkovských staveních jim byl vyhrazen tzv. svatý kout. Roh místnosti ležící diagonálně do pece, ve kterém visely svaté obrázky, kříž, keramika, ale také upomínkové předměty, často především suvenýry z poutí, sloužil ke kultovním účelům. Kdo opouštěl domov, buď že dán byl na studie, na učení, do jiného kraje, buď, že nastupoval dráhu vojenskou, jako tovaryš při řemesle, odnášel si truhličku, mnohdy jenom domácně zpracovanou, jednoduchou, všelijak natřenou, se zámečkem, aby si do ní mohl složiti svoje věci: prádlo, hodinky, knihy a jiné potřeby. Takový opuštěnec mnohdy v cizině na truhličku si sedl a hořce zaplakal. Vnitř na víko lepili mu domácí obrázky. Nejdříve matka vytasila se s andělem strážcem, babička vyhledala obrázek nějaký v knize modlitební, sourozenci, strýcové a tety, kamarádi. Byly to obrázky od rodičů, od děda, dospělých, »svaté«, od omladiny světské, veselé, s věnováním, se žertovnými nápisy. Každý byl přijat a nalepen na památku. Junákovi i děvuška mnohdy podstrčila obrázek, aby jej připojil k ostatním, aby nezapomněl, ale vzpomínal. A majitel truhličky v cizině, kdykoliv víko nadzvedl, podíval se na obrázky a vzpomínal skutečně. Pamatoval si, od koho který obrázek pochází. Probíral se v nich a známé tváře se mu zjevovaly. A když se vrátil domů, po letech s truhličkou, tuto uložil a třeba nyní ne-musil nic před cizími zraky ukrývati, přece občas víko nadzvedl, aby se podíval na obrázky. Vždyť už toho, onoho dárce země kryla, ale jeho obrázek tu byl jako milá vzpomínka. Zdroj: Alois Dostál: Památky v rodinách. Časopis český lid, Tradiční poutní řemesla – historie a současnost. In Být poutníkem v dobách minulých a dnes. VOHRADSKÝ, Josef. Pošumavím k Chodsku. Klatovy: Krajské ústředí osvětových sborů, 1940. Připravuje: Miroslav KŮS ANDRES Foto: archiv autora