Zprávy z internetu

  Rozloučení se Šumavou Na Předních Paštích vystupoval jsem nahoru k rozpadlé chýši pastýřově, v níž bujelo ostružiní. Když ale jsem na vyhřátém kameni spatřil slunit se zmiji, vzal jsem ve strachu nohy na ramena. Chodíval jsem k ústím starých šachet někdejších zlatých a stříbrných dolů spolu s ostatními dětmi a házeli jsme do té hloubi kameny, jejichž pád neměl konce a naše volání: „Kde jsi? Kde – kde – ?“ se lomilo v mnohonásobnou ozvěnu. Drahý žlutý kov – zlato, budil zájem lidí na Šumavě již od nejstarších dob. Nehostinný kraj ožil hlavně v polovině prvního tisíciletí před Kristem,

kdy do oblasti přicházely keltské kmeny, které nepochybně lákala zrnka zlata v náplavech Otavy a jejích přítoků. Snad každý potok pramenící na Šumavě je zlatonosný, po rýžování zlata zůstaly na březích potoků a řek zachovány sejpy. Hluboko pod stejnojmennou horou Křemelná, dobře ukryta před zvídavými zraky, svádí prameny šumavských slatin k soutoku s Vydrou řeka Křemelná. Její řečiště je poseto časem ohlazenými kameny, které dotváří krajinu k podobě kanadské. Keltové, pravděpodobně první lidé na Křemelné, rýžovali zlato z naplavenin při jejím úpatí. Křemelná je okrajem kašperskohorského zlatonosného revíru. Doložené je rozšíření kašperskohorského horního revíru na Paštěcký vrch a severní svahy Křemelné ve 14. století, kde vznikla impozantní důlní díla. Po vytěžení zlatonosné horniny vystřídali horníky skláři, kteří mýcením lesa připravili podmínky pro usazení statkářů. Kolem roztroušených statků vznikaly pastviny, pole a zahrady, později přibyly v jejich blízkosti další domy a vznikly osady. Jako věnec obklopovaly osady vrcholový hřeben: na jihu Zadní Paště, na jihovýchodě Prostřední a Přední Paště, nad nimi Bergl, Staré Hutě a Ebenwies, na východě Paštěcká Paseka, na severovýchodě Velký Babylón, na severu mladší Malý Babylón a na západě vznikla ze Šimonových stodol velká ves Stodůlky. Několik generací lidí každodenní dřinou změnily od středověku původní prales v kulturní krajinu, která je při jejich skromnosti dokázala uživit. Místa, kde uslyšíte jen šumění vody a kde staleté smrky, břízy i borovice poskytují svůj stín zdejší zvěři, ptákům a zbloudilým poutníkům. Stačí jen pár kroků a budete se stále vracet zpět, alespoň ve vzpomínkách…Skála hovoří hlasem padající bystřiny k bezednu pod sebou: toho světa tam dole se děsící úzkostný jednotvárný šum, věčně stejný. Na odlehlých vrchovištích zasedle dřepí mokřadla věnčená plazivým rákosím, beze změn od dob, kdy hory kolem byly ještě zaskleny v ledovém krunýři. A vprostřed toho divého světa nanejvýš sporá lidská setba: něžná luka, chudá pole, ztracené a řídce zalidněné vesnické samoty. Zmizeli kovkopové, kteří kdysi dobývali ze šumavských skal zlato, stříbro a železo, staré a vyčerpané štoly už žijí jen v pověstech, dávno zavaleny sutí. Ztichly sklářské hutě, v nichž se kdysi rodila zrcadla, broušené poháry i měňavé perly, kterými měly být ošáleny divoké kmeny v srdci Afriky. Už jen vzácně lze spatřit dřevorubce přímo při díle… O osadě Paště, ležící na úpatí hory Křemelná, bylo slyšet už ve středověku, kdy se do krajiny ozývalo cinkání kladívek horníků a údolí horských říček Křemelná, Vydra a Otava se hemžilo desítkami a možná i stovkami rýžovníků zlata. O někdejším hornickém ruchu v těchto místech vypovídají nejen písemné prameny, ale i markantní stopy v terénu. Dodnes se na březích těchto říček táhnou sejpy, stopy po rýžovištích, svědčící o rozsáhlých pracích v dřívějších dobách. Listina z roku 1723 vztahující se k situaci zlatonosného revíru Kašperských Hor před rokem 1426, vyjmenovává celkem 37 zlatých dolů, mezi nimi také doly v okolí hory Křemelná, konkrétně důl a náleznou jámu sv. apoštola Pavla nad řekou Otavou, důl sv. Panny Doroty na Paštích a dále důl zvaný „na Babylonu“. Zvláště dobře zachovalé stopy po dolování se dochovaly v blízkosti bývalých Předních Paští. V podzemí se skrývá pozoruhodný systém šachet, které jsou na dně spojeny mohutnými dobývkami. Od hloubky kolem 50 metrů jsou zatopeny a ještě asi dalších 10 metrů pokračuje pod hladinu. Pinky a propady se zde táhnou v pásmu cca 10 metrů širokém do vzdálenosti asi 200 metrů. V místech těžby vznikaly ve středověku hned vedle dolů dřevěné kaple. Zde se modlili horníci těžící zlato před cestou do podzemí. Jednak za ochranu svých životů i za nalezení zlatých žil. Na vrcholu Křemelné se pak nachází jedna z nejhlubších středověkých dobývek zlatonosné křemenné žíly v Českém masívu – těžilo se tam z povrchu až do hloubky 100 metrů. Po těžbě zlata zůstaly tzv. sněžné jámy. A ještě pověst: Kdysi se při vstupu do zlatého dolu na hoře Křemelná vyskytoval skřítek. Stával rozkročen nad jámou a nechtěl uhnout. Havíři tak museli prolézat mezi jeho nohama. To se nelíbilo fárajícímu Adamovi ze Stodůlek a toho zpropadeného skřeta shodil dolů. Jakmile však tento havíř přišel od díla domů, náhle musel ulehnout a do rána nebyl mezi živými. a ještě jednu. Chudý dřevař z Paští pracoval usilovně na Křemelné, neboť měl doma kupu dětí a výdělek býval nepatrný. Tu se před ním zjevil malý mužíček, sedl si vedle něj na pařez a sliboval mu pomoc. „Pojď za mnou a na nic se neptej“ řekl mu a vedl ho do opuštěné štoly. Zde ze stropu visela zlatá šiška. „Vezmi si ji a kup sobě i rodině chléb a pořádné šaty!“ Poté zmizel. Dřevorubec udeřil sekyrou do šišky, avšak držela v kamení pevně. Teprve při třetím nejsilnějším úderu spadla a jasně zazvonila o podlahu. Ale běda, odrazila se a zmizela dole v temnotách. Marně zoufalý muž prolézal labyrint chodeb, až na sobě šaty roztrhal. Nenašel ji. Znovu obnovená bývalá hornická kaplička v Prostředních Paštích byla dokončena v roce 2011 a následně vysvěcena v roce 2012 páterem Tomasem Van Zavrelem. Je to druhá opravená kaple v této zaniklé osadě zasvěcená stejné patronce – Panně Marii Pomocné. Po roce 1946 (odsunu německého obyvatelstva a vzniku vojenského prostoru Dobrá Voda) samoty a vesničky osiřely a kaplička postupně chátrala. Zdroj: V. V. Tomek, Šumavské pověsti lidu českého 1927, šumavský básník Zephyr Zettl, básnický triptych „Abschied von Šumava“ – Stachovský zápis, rukopis, b. v. Připravuje: Miroslav KŮS ANDRES Foto: archiv autora