Zprávy z internetu

  Kdo by je neznal – červená, modrá, zelená a žlutá. Nejstarší zmínky o turistice na Šumavě pocházejí z poloviny 18. století a popisují výlety k Čertovu a Černému jezeru. Tehdy bylo zapotřebí průvodců (většinou to byli dřevorubci nebo hajní), kteří klestili cestu. S rozvojem sklářství bylo potřeba dřevo na vytápění pecí, a tak vznikaly první udržované cesty. Rozvoji turistiky napomohla první turistická chata na Kleti a rozhledna, která zde byla v roce 1825 postavena. Dále byla postavena rozhledna na vrcholu Huťské hory nad Zhůřím (1187 m). Turistice se věnovali majetnější občané, ale například i vědečtí pracovníci, umělci a dobrodružní

zvědavci. Jedny z prvních začátků turistického značení u nás jsou spojeny s Vojtou Náprstkem, pozdějším prvním předsedou Klubu českých turistů (dále jen KČT) v Praze. V této době se ještě nejednalo o turistické značení tak, jak ho chápeme dnes, ale šlo o první nápisy označující historická místa, které měly upozornit kolemjdoucí na toto místo. Propagátory Šumavy byli rakouský spisovatel Adalbert Stifler (1805-1868), který pocházel z Horní Plané, a Karel Klostermann (1848-1923), který prosazoval ochranu šumavské přírody. V roce 1884 vznikla Národní jednota Pošumavská (NJP). Starala se o ochranu české menšiny, o stavbu a řízení českých škol, pomáhala Čechům při koupi pozemků, ale hlavně se zasloužila o rozvoj turistiky. Podílela se na zakládání hostinců, ubytovacích zařízeních a vydávala materiály pro KČT pro poznání Šumavy. Další organizací spojenou s turistikou byl Český spolek okrášlovací (ČSO). Ten se snažil vést lidi k lásce k přírodě, staral se o památky a zprostředkovával letní pobyty. Později spadl pod NJP. V roce 1888 byl založen KČT. Původně se trasy značily pouze pomocí záseků na stromech, různého kladení větví, dřev a kamenů. Skutečné značení evropských turisticky značených tras (TZT) se začalo objevovat až s počátkem 19. století. Nejprve tomu tak bylo v alpských údolích a Durynském lese. Jednalo se zprvu o jednoduché, později tvarové i vícebarevné značky. V Rakousku a Švýcarsku se používalo jednoduchých pásových značek. Objevily se zde první tvarové i vícebarevné turistické značky. Toto značení mělo pouze lokální význam, jelikož je spojováno s místními majiteli chat, kteří jimi značili přístupové cesty ke svým objektům. Nedlouho poté se již začaly značit turistické trasy pásovým značením. Používaly se velké značky s prostředním pásem 10 cm širokým s bílým pruhem po obou stranách o šířce 4 cm. Vratislav Pasovský roku 1901 sestavil stručná “Pravidla pro označování“, kde velikost značky je stále libovolná, ale šířky pruhů jsou stanoveny v poměru 1 : 2 : 1 (bílý : červený : bílý; mezi pásy nejsou mezery) Byla zřízena takzvaná označovací družstva. Tvořilo je vždy 3-6 členů a dále několik nosičů materiálu. Nejprve se používala pouze červená barva, později modrá a od roku 1916 i zelená a žlutá. Prostřední pás značky byl zúžen na 4 cm. Místy chyběly orientační cedulky. V roce 1897 byla označena cesta z Hojsovy Stráže na Hamry a Ostrý, dále cesta ze Stach přes Zlatou studnu k Antýglu a údolím Vydry a cesta z Královských Stach na Javorník a Nicov. Značení nikdo finančně nepodporoval, lidé značili na vlastní náklady. V této době byly zřizovány studentské noclehárny s vlastním režimem a dozorcem, konkrétně v Železné Rudě, Špičáku a Strážově. Pro první roky značení bylo typické, že místní odbory značily jen ve svém okolí. Proto teprve až roku 1912 vznikla první dálková cesta (dříve označena jako “turistická dálnice“) pojmenovaná Šumavská trať: Praha [Zbraslav] – Brdy – Šumava [Plechý] . Po roce 1918 došlo k propojení izolovaných označených ostrovů. Byla zavedena jednotná značkařská metodika KČST. Turistickými směrovkami jsou myšleny nápisy na stromech a plotech s turistickým cílem, případně vzdáleností. Zprvu to byly tabulky z různého materiálu. Nebyly sjednoceny, texty byly nahodilé, někde byly údaje v kilometrech, jinde v hodinách. Koncem 30. let minulého století byla navržena dřevěná tabulka pro oba směry chůze se dvěma šipkami. Dále se používala litinová tabulka s reliéfním písmem, ne však příliš dlouho pro její nákladnost. Po 2. světové válce se začaly vyrábět dřevěné směrovky jednosměrné. Údaje se psaly v kilometrech, při prudkém stoupání v hodinách, oproti předchozímu zde tedy existoval nějaký řád. Používané nátěry nebyly příliš kvalitní. V letech 1950-1952 se text vypaloval, to však nebylo příliš stálé, neboť tmavl vlivem počasí. Zdroj: MELICHAROVÁ, Jitka: Šumava a Pošumaví. Praha: Sportovní a turistické nakladatelství, 1959. Připravuje: Miroslav KŮS ANDRES Foto: archiv autora