Zprávy z internetu

  Tajemný čarovný proutek, který prý pomáhá nacházet nejen prameny vody, ale i skryté zásoby zlata, stříbra i jiného bohatství, dokonce odhalovat mnohé neřesti, provází lidské dějiny od šerověku. Pruty, nebo jinak řečeno proutkaření, bylo ve Starém zákoně uznáno přijatelným pouze tehdy, když bylo použito při práci pro Boha. Katolická církev všechny druhy věštění zakázala a proto bylo proutkaření po mnoho let považováno za práci ďábla. V roce 1690 byli studnaři dokonce vyloučeni z církve a jejich „čarodějnická“ činnost zakazována s pohrůžkami od světské moci pro domnělé spolky s ďáblem. O virguli píše například slavný mineralog Jiří Agricola, lékař žijící

v první polovině 16. století v Jáchymově. Jeho postoj k hornickým „kouzelným proutkům“ byl jednoznačně odmítavý. Ještě kritičtější byl svérázný filosof a lékař Paracelsus, který soudil, že pohyby proutku řídí jen lidská vůle, a to často s podvodnými úmysly. V 18. století se rozmohlo pověrečné hledání pokladů proutkem a pomocí zaklínadel v masovou záležitost. Proutkařská pověra se rozbujela do tak obludných forem, že Josef II. byl nucen vydat přísný zákaz proutkaření. Přes úřední zákazy a negativní stanovisko církve nabyl proutek takové důvěry, že se jím v polovině 19. století hledala nejen voda a kovy, ale také poklady, zloděj, vrah, zbloudilý dobytek, pravá cesta při bloudění, ženská nevěra a pravda či lež při hovoru. Proutek věštil zdraví, nemoc, smrt milované osoby a to i na dálku, věštil před lovem, atd. Jsou zaznamenány případy proutkařského poblouznění: například v Tyrolsku jistý sedlák nabízel za půjčení účinné virgule na jednu noc a prozrazení zaklínadla ke sv. Gertrudě nový vůz s párem volů. Proutkařství tehdy bylo výnosným podnikáním, bez ohledu na to, že bylo zřejmě ve většině případů neúspěšné. Historici by si jistě všimli, kdyby v těch dobách docházelo k masovému objevování pokladů. Zaklínadla používaná proutkaři se jmenovala virguláře a nad poklady se měla vznášet nejen celá řada svatých, ale také dobrých nebo nepočestných duchů. ….Tak přišel takový zavalitý, brunátný člověk, — nebylo na něm dočista nic mystického ani nápadného; vypadal spíš jako hostinský nebo obchodník s dobytkem; a hned vyndal z aktovky takovou kovovou jako hadici a pomalu, poněkud dřevěně s ní kráčel po louce. Najednou se mu hadice začala točit v rukou, a člověk řekl: „Tak tady je pramen, sedm metrů hluboko.“ Kousek dál se zastavil znovu. „Tady je zase pramen, ale ten je deset metrů hluboko.“ To víte, našinec tak hned neuvěří; přihlíží k tomu počínání se zdvořilou skepsí a myslí si, to by každý uměl, točit v prstech proutkem a tvrdit, že tam je voda; holenku, já si nedám nic namluvit. „Tak teď to zkuste sám,“ praví brunátný muž; „já vám uříznu vrbový proutek, s tím vám to půjde líp.“ Skeptický člověk bere do rukou tenkou vrbovou vidlici a kráčí s ní pomalu, poněkud dřevěně po louce; a najednou se mu ten proutek vší silou ohýbá k zemi právě na tom místě, kde se točila hadice proutkařova. Skeptický člověk se jaksi ze zásady snaží klást tomu proutku odpor, ale snad by se mu proutek v prstech překroutil, takovou mocí se obrací k zemi. I zkouší to nedůvěřivý člověk znovu a znovu; desetkrát kráčí poněkud dřevěně po dotyčné louce, a pokaždé se proutek skloní přesně nad tímtéž místem. I učiní pochybovačný tvor jedním rázem dvě zkušenosti: 1. že na proutkařství opravdu něco je, a 2, že má sám talent proutkařský; přičemž cítí něco jako pýchu nad tímto zvláštním darem přírody. Asi jsem tak citlivý, nebo je to taková zvláštní síla, myslí si s uspokojením. Od té chvíle se člověk na víru obrácený vrhá na každého, kdo mu přijde na dosah. „Pojďte zkusit, jak vám ukazuje proutek!“ Obyčejně se tomu dotyční lidé brání, ale nakonec jsou přinuceni kráčet poněkud dřevěně po louce s proutkem v rukou. „Vám to málo ukazuje,“ kritisuje novopečený proutkař. „Koukejte, jak se ten proutek ohýbá mně“ Po louce se potlouká nějakých osm lidí s proutky v rukou, vypadají jako tiší blázni nebo náměsíčníci. „Tady je taky pramen,“ ozve se co chvíli. Prostě vyjde najevo, že na tom kousku země je nejmíň dvacet podzemních pramenů a že každý druhý člověk s proutkem na ně reaguje. Některým se proutek točí obráceně, některým, patrně méně nadaným, se sotva schýlí („ale cítím takové trhnutí v rukou,“ ujišťují snaživě), kdežto jiným se vůbec nehne; tito poslední pak odkládají proutek a dávají těm druhým znát, že považují celou věc za humbuk a pověru nebo za nedůstojnou hračku. „Já jsem na to příliš silná povaha,“ mají napsáno, na nose, „to asi reaguje jenom u takových slabošských, přecitlivělých nátur a neurasteniků.“ Naproti tomu ti, kterým se proutek v rukou kroutí jako živý, pohlížejí na tyto silné povahy s mírným despektem. Inu, chudák, myslí si, je na to nějak tupý; nemá prostě to nadání pro přírodu a její síly. Z čehož vidíte, že i proutek hledačů rozděluje lidi na dva tábory a ztěžuje mezi nimi vzájemné dorozumění. Ale nic plátno, budiž vzdáno počestné svědectví, že na proutku opravdu něco je a že se jím dají vyhledat podzemní prameny a třeba i ledacos jiného. Bože, kdyby byl takový proutek, který by mne vedl k místu, kde by byly třeba slabounké prameny míru mezi lidmi; šel bych s takovým proutkem (pomalu a poněkud dřevěně) po celém světě a říkal bych! „Pozor, pozor, tady je, a není ani tak hluboko, aby se nemohl uvolnit.“ Pane bože, takových skrytých pramínků na světě je. Ale jistě by se vyskytly silné nátury, které by to pokládaly za humbuk nebo slabošství; jim by se takový proutek v rukou ani nezachvěl. Zdroj: Karel Čapek 1938 O LIDECH, Vydáno posmrtně roku 1940 Připravuje: Miroslav KŮS ANDRES Foto: archiv autora (Z cyklu Stará Šumava)