Zprávy z internetu

  Čím déle Levin kosil, tím častěji a častěji prožíval chvíle zapomnění, kdy už jeho ruce nemávaly kosou, ale sama kosa poháněla jeho tělo, plné vědomí a plné života, kdy pravidelná a přesná práce se jako zázrakem dělala sama, aniž na ni myslil. Byly to chvíle nejvyššího blaha. (Lev Nikolajevič Tolstoj) Cep a kosa (Selské balady) Štíhlá kosa – pěkná panna zafičí a šlehne, v býlí, bodlák, plevel rázem jak blesk boží vběhne. A cep štíhlý – pěkný junák jak se vzduchem kmitá, koukol, vika, černé zrní nad hlavy až lítá! Cep a kosa – věru na nich celý leží

statek, věru čas a mohli slavit by zas pěkný sňatek! Kosa ovšem samé zuby, cep otlučen trochu – snad to půjde s dobrou vůlí ještě v kolo, hochu! Cep a kosa – Čech a Polák v tanci velkolepém! Ať tu chamraď lži a zrady skosíme a sklepem! Možná vás to už někdy napadlo. Co si pořídit kosu? Koneckonců, co je příjemnější – rytmické svištění kosy, nebo urputné vrčení motorového stroje? Samotná kosa není tak lehce definovatelný nástroj jak by se na první pohled zdálo. Za staletí se vyvinuly specifické typy kos pro sklizeň různých druhů rostlin a aby to nebylo tak jednoduché, v různých částech světa se i toto liší. Jako první vznikla kosa travní asi 500 let před našim letopočtem. Její nálezy máme z keltského prostředí, byla železná a v základu se podobala té dnešní a už se u ní objevuje výčnělek pro zapuštění do dřevěného těla kosiště, který se u většiny kos udržel dodnes. Také římští zemědělci ji měli ve své výbavě. I když já tu římskou považuji za velký srp. Stále se ale bavíme o kose travní. Ve větší míře se ve starověku používal srp. Bylo to dáno tím, že lidé neměli potřebu ve větší míře vytvářet zásoby sušené píce na zimu. To se ovšem u nás změnilo v 10.-13. století kdy se rozšířily jak chovy koní, tak hovězího dobytka. V té době nastává velký rozmach výroby travních kos. Obiloviny se totiž stále ještě sklízely srpem a to z jednoho prostého důvodu. Výnosy v té době byly příliš nízké a při použití kosy byly ztráty zrna až osminásobně vyšší než při použití srpu. Časem se ale i toto začalo měnit. Ve století šestnáctém nastupuje obilná kosa jednoruční. První písemnou zprávou o užití kosy ve středověku je zápis Dalimila o vpádu Albrechta I. Habsburského na poč. 14. století, kde píše: „Sedláci jdou za ním, kosy na rameni, že posečou pole, v úhor nivy změní, že Češi jak mouchy budou padat hlady…“ Kosa se však ve větší míře začala rozšiřovat až ve 2. polovině 18. století. V roce 1793 vydala správa lichtenštejnských statků oběžník, ve kterém se všem panstvím ukládalo používat ke sklizni výhradně kosy. Tato kosa se používala k sečení jaří a částečně také ozimů. I přes toto nařízení se však na lichtenštejnském černokosteleckém panství žala na počátku 19. století zhruba čtvrtina srpem. Správci panství vysvětlují tuto situaci tak, že místní obyvatelé neumějí zacházet kosou, najímání sekáčů z jižních Čech nepomáhá, protože obvykle ani nedojdou. Rozeberou si je po cestě sedláci, kteří lépe platí a dobře je stravují. Čas našich dědů, vůně čerstvě pokosené trávy, melodický svistot kosení, cinkavý zvuk naklepávané kosy, východ slunce, rosa, žádný pach spáleného benzínu. Kam se tohle všechno podělo. Kosy se nakupovaly tenké. Při vybírání držela se za ucho nebo-li krk a špicí se škráblo po dlažbě nebo kamenu. Čím vydala vyšší a tenčí hlas, tím byla tvrdší a lepší. Sekáči měli své značky kos a podle nich vybírali. Byly to turecký Mohamedky, nebo štýrský ze štýrské oceli. Nasadit kosu na kosisko bylo trochu umění. Kosa musela jít tak asi na dlaň “pod ráz“ , to je když kosu položil na zem, dal si značku kam sekala patka kosy, pak tam přiložil špicu kosy, špica musela být o dlaň „pod ráz“. Někteří to ještě pamatují – hospodář usoudil, že tráva už má správnou výšku, a rozhodl, že se bude zítra louka kosit. Časně zrána, když se ozývali první kohouti, se pak on a další muži sešli a v šikmé řadě postupovali loukou vpřed, dlouhými švihy a bez viditelné námahy. Čím dřív začali, tím lépe, protože za rosy se kosí lépe než za sucha. Ten zvuk nelze zapomenout. Sekáči vytrvale pokračovali i poté, kdy již slunce stálo vysoko na nebi a svítilo jim na hnědé, vrásčité zátylky. Kosa nevisela na stěně jen pro parádu, používala se často. Musela být vždy ostrá a správně ji naklepat bylo docela umění. Naklepávání kosy na okraji stodoly se tak trochu podobalo ladění drahocenných houslí virtuosem. Kosila se výhradně tráva vysoká, ta pak měla dostatek času se z toho masakru vzpamatovat. Složitější úseky se sekaly srpem, taktéž kratší tráva pro králíky. Kosa bez naklepání nefunguje. Naklepávání a broušení kosy je celá věda a existuje řada názorů, jak správně postupovat, aby byla kosa dokonale ostrá. Důležité bylo kosu dobře vykut. K tomu se používalo kozlíku na kutí, na kterém byla zaražena „babka“. Zvláštním kladívkem na kutí se ostří kosy na babce vykovalo do tenka. Výhodou ostří muselo být co nejužší úzký pásek, jinak by se ostří zvlnilo „zlumpovatělo“. Na výrobu kosiska se používalo dobrého materiálu bez suků, bříza a nebo jasan. Kosiska dělali koláři. Kosa se musela při sečení občas zabrušovat brouskem. Na každou kosu se každý brousek nehodil. Muselo se to vyzkoušet, po kterým brousku nejlépe seče. Brousky byly kamenné, mramoráky i z různých druhů kamenů. Na pásku kolem sebe měl sekáč krbek a v něm brousek namočený do vody. Krbek byl dřevěný a nebo upravený volský roh. Zdroj: Kronika tak řečeného Dalimila. Praha 1977, s. 170. K. BEDNAŘÍK: Srp a hrabice (Příspěvek k dějinám zemědělské techniky). Středočeský sborník historický 1, 1957, Cep a kosa (Selské balady) Vrchlický Jaroslav Připravuje: Miroslav KŮS ANDRES Foto: Archiv autora (Z cyklu Stará Šumava)