Zprávy z internetu

  Selské Letnice Starý sedlák sezením unaven a zvědav, jak si zrno letos stojí, za Letnic, kdy je modrostříbrý den, jde po mezích se pomaloučku projít. Hledí tak, cosi mumlá pro sebe a nad poli svatozář rozlévá se. Lány jdou vlny stínů pod nebem, to obilí mu kvete v plné kráse. Usmívá se, je samý jas a svit a klasy hoří kolem jeho tváře a zlatým ohněm vidí Boha jít a pokleknout pak uprostřed té záře. Ve starověku slavila tento svátek církev již poměrně brzy; první zmínky se objevují však až ve 3. století. Protože v křesťanském chápání letnicemi vrcholí

padesátidenní oslava Velikonoc, byly (a nadále jsou) letnice považovány za jednu z nejvýznamnějších křesťanských slavností vůbec. Ve 4. století se začala v předvečer této slavnosti slavit vigilie a po ní se slavil oktáv Seslání Ducha svatého. Liturgická barva letnic byla vždy červená – tento zvyk zřejmě pochází ze slavnostního římského oděvu, který byl barven purpurem. Červená barva při křesťanských bohoslužbách vychází z barvy ohnivých jazyků při seslání Ducha svatého na apoštoly. V českých zemích se letnice slavily od příchodu křesťanství, avšak ještě dlouho poté v lidové zbožnosti přetrvávají pohanské obyčeje, byť naroubované na nové náboženství, jak dokládá i kronikář Kosmas, když roku 1092 píše o knížeti Břetislavu II., že vyháněl ze země čarodějníky, věštce a pohanské hadače. Kníže vykořenil podle Kosmy též „obyčeje pověrečné, které vesničané, posud polopohané, o Letnicích v outerý nebo ve středu zachovávali, přinášejíce dárky ke studánkám, oběti zabíjeli a zlým duchům obětovali“. BOŽÍ HOD SVATODUŠNÍ (NEDĚLE) O svatodušní neděli byly všechny oltáře bohatě zdobeny květy, především růžemi (proto se v lidovém prostředí letnicím říkalo také rozálie). Lidé zdobili své domy čerstvou zelení, dávali březové a bukové větvičky do váz, aby se na nich mohl usadit duch svatý. Čerstvé ratolesti měly domu přinést štěstí. Také se věřilo, že posvěcené větvičky ochrání dům a dobytek před pohromou. Pokud větvičky ve vodě uvadly či uschly do svátku Božího těla, měl v tomto roce někdo z rodiny zemřít. Letnice byly také svátkem pastýřů. Každý pastýř se o Letnicích snažil vyhnat dobytek na pastvu co nejdříve. Když se některý opozdil, ostatní se mu vysmívali. Stejně tak se stal terčem posměchu ten, kdo na Letnice dlouho spal. V některých oblastech byl dobytek před vyhnáním na pastvu ověnčen a postříkán vodou. Dospělá děvčata byla v noci ze svatodušní soboty na svatodušní neděli terčem všelijakých šelmovství. Pokud bylo v uplynulém roce některé z nich opuštěno svým milým, byla teď cesta k okýnku jeho komůrky vysypána vápnem, aby celý svět spatřil tu „vápennou pěšinku“ a mohl se zhrzené vysmát. Stoličku na dojení, která jinak přes noc stála přede dveřmi do stáje, musila mít děvčata o svatodušní noci z neděle na pondělek pod starostlivým dozorem, jinak by to domácí nářadí hodili místní chasníci do rybníka, odkud by je děvečky ráno na svatodušní pondělí musely teprve pracně lovit, než by se vydaly do stáje za prací. Také mnohý zapomenutý „cimrštok“ ( stolička, sedátko, podnožka, stupátko v místnosti) plaval ráno na svatodušní pondělí vesele po vodě. Říkalo se tomu, že se „královny koupou“. Když nějaký hospodář zapomněl odstavit vůz do stodoly, našel ho jistě o svatodušním pondělí ráno nahoře na hřebeni střechy. O letnicích se „koupal král“. Říkalo se tak jízdě mladých pacholků od koní k rybníku, kde se „na brodu“ plavívalo. V dřívějších dobách se nesměly děti volně koupat. O svatodušních svátcích ale musely nejprve jít do vody, aby jim sahala po kolena, pak se vodou třikrát postříkat; teprve teď se směly ponořit do ní úplně a dál už se v ní koupat podle libosti. Kromě církevních oslav doprovázely letnice od středověku bujaré oslavy, hostiny, tanec a zpěv, proti kterým marně brojili mravokárci. Se svatodušními svátky se také spojovaly nejrůznější pověry, především zápas proti nečistým silám – čarodějnicím. V podvečer vycházeli chasníci na náves a práskali biči, aby hřmotem zahnali zlé čarodějnice. SVATODUŠNÍ PONDĚLÍ Zatímco neděle měla ráz především oslav církevních, v pondělí dominovaly rozmanité lidové obyčeje. Rozšířeným obyčejem byl zvyk mládeže strojit se za krále, královnu a jejich družinu (slavné „jízdy králů“ se dodnes uchovaly na Slovácku). Průvod s králem chodil po vsi, vtipkoval, chválil nebo káral hospodáře a čeleď, předříkával rozmanité verše; za to dostávali od hospodářů dárky. Obvykle to skončilo pronásledováním krále, vhozením některého člena průvodu do vody, závody na koních a podobně. To bylo základní schéma, obměňované v různých variantách, s rozličnými maskami a dalšími podrobnostmi. Ve staročeských městech existoval zvláštní zvyk , zvaný „střílení ku ptáku“. Zábava přišla z ciziny, ve 13. století jsou o ní zmínky v Německu, v Čechách se stala po husitských válkách velmi oblíbená. Na dlouhou dřevěnou tyč se upevnil původně živý, později dřevěný pták, na kterého se střílelo z kuše, později z pušky. Kdo sestřelil ptáka jako první, stal se králem. Potom chodili dům od domu a zpívali předem připravené písně, obsahující žertovné posměšky na jednotlivé členy domácnosti; za to obdrželi výslužku. Zpěv vodního ptáka. Tento obyčej byl populární mezi německým obyvatelstvem na Šumavě a přinesli ho zřejmě přistěhovalci z Bavorska. V noci z neděle na svatodušní pondělí se sešli chlapci za vsí a zvolili “vodního ptáka” neboli předzpěváka. Pak šli společně dům od domu a pod okny prozpěvovali žertovné posměšky na jednotlivé členy rodiny. Ti však už byli přichystáni s vědry na půdě, a když chlapci dozpívali, vylili na ně vodu z věder. Teprve pak směli mokří zpěváci dovnitř a dostali výslužku. Když obešli celou vesnici, sušili se v hospodě a z vajec, mléka, špeku a všeho co dostali, si uspořádali hostinu. A ještě pranostiky: O svatém Duše choď ještě v kožiše. Na svatého Ducha nesvlékej kožicha; po svatém Duchu nezbavuj se kožichu. Déšť o letnicích – slunce na Boží tělo. Na svatého Ducha bláto – bude laciné mláto. Prší-li na svatého Ducha, jsou klepána žita. Pohoda na svatodušní pondělí slibuje úrodu. Když prší v pondělí svatodušní, bude zkáza na sena Zdroj: Selské Letnice Leo Hans Mally autor překladů a českých textů Jan Mareš, Jihočeská vědecká knihovna v Českých Budějovicích, Pastorace nakladatelství teologie Připravuje: Miroslav KŮS ANDRES Foto: archiv autora