Zprávy z internetu

  Koblihy svatého Jana Nepomuckého. Že je neznáte? Ale ano. Jsou to kosmatice. Pod Nepomukovým jménem je znají v Bavorsku, Rakousích, Chebsku. Hollerkrapfen – bezinkové koblihy – na sladko i slano připomínají nejen zázračnou sílu černého bezu, ale i rodáka z tohoto kraje. Zemského patrona Čech, Bavorska. Květen voní bezem, proto alespoň jednou za rok nechoďte pro řízek k řezníkovi, ale dojděte si pro něj rovnou do přírody. Stačí přijít na první mez, tam určitě roste černý bez. Utrhněte voňavý, zpola rozvitý květ a můžete se pustit do přípravy kosmatice. Recept určitě nalistujete v nějaké staré zaprášené kuchařce po babičce.

Když vykvete černý bez, rozkvete láska, naděje i víra… Kdyby lidé jen tušili, jak požehnaný je to keř, nikdo by mu úmyslně nezlomil ani větvičku. V minulosti lidé přisuzovali bezu tajemnou moc. Kdysi ženy nosily u sebe pár bezinek, aby je chránily před zlými silami. Těhotné líbaly bezový keř, aby zajistily šťastnou budoucnost jejich dítěti. A podle jiných pověr bydleli v bezovém keři duchové nebo i čarodějnice. Chránili keř a jeho okolí před zlými silami. Proto si lidé často vysazovali bez v okolí svých chalup. Poraněné bezové dřevo krvácí rudou mízou, proto lidé snadno uvěřili, že v něm přebývají kouzelné síly. Bezová větvička položená do postele vedle polštáře přináší klidný spánek, je-li darovaná novomanželům, vnese jim lásku a štěstí do rodiny. Pověry jsou dokladem, že bez černý kdysi doprovázel člověka doslova od kolébky až do hrobu. Bezovou holí se „brala“ míra na rakev a všeobecně se věřilo, že křížek zhotovený z bezového dřeva a vložený do rakve zajistí zesnulému věčný pokoj. Už naše prababičky věděly, že v červnu si můžeme dopřát voňavý dezert v podstatě přímo ze zahrádky – stačí jen najít kvetoucí černý bez a doplnit ho o pár dalších ingrediencí. Kosmaticím se také mnohdy přezdívá řízky chudých. Smažené bílé květy, které se po zpracování a obalení ve strouhance skutečně velmi podobají řízkům, už chutnaly dříve našim předkům. Dobrý oběd byl tehdy udělán velmi rychle a hlavně téměř zadarmo. Smažené květy černého bezu aneb kosmatice jsou výborným zpestřením pozdně jarní kuchyně. Jedlá divočina se tu totiž projevuje ve variantě, již ocení dokonce i nejnáročnější strávníci, kteří nedají ani ránu bez smaženého a výrazných chutí. Řada lidí má zbytečné předsudky vůči tomu sníst nať divoce rostoucí rostliny nebo její květ, v tomto případě ale chuť, jak doufám, předčí pochybnosti. Kosmatice je dle jazykových příruček lidový název pro smažené květy černého bezu. Květy namáčené v těstíčku a smažené pěkně na másle dozlatova a dokřupava. Zdá se to jednoduché, ale i přes veškerou snadnost stojí kosmatice za malé kuchařské vyprávění. Povím vám, jak si je udělat předpisově vzorně, jaké na ně vzít těstíčko a jak se pozná, že je opravdu umíte udělat. Kosmatice, abyste za ně mohli chtít jedničku s hvězdičkou, musí být křupavé. Nejen hned po usmažení, ale klidně o hodinu později. A hlavně a především musí vypadat načechraně až rozčepýřeně. Nikoli jako jedna velká placka nebo lívanec se stopkou. To by byl jen smutný důkaz, že nevíte, co s těmi nádhernými voňavými květy černého bezu děláte. Když si vzpomenete, co jsem říkal o dobrých kosmaticích, hned je jasné, kde se tenhle název vzal. A proto mě ze všech výskytů slova kosmatice v krásné literatuře nejvíc zaujal tento od Josefa Holečka. Pochází z desetisvazkové kroniky Naši. Pro svůj vzhled i sezónnost patřilo smažení kosmatic k Svatodušním svátkům, též zvaným letnice. Slaví se 50. den po Velikonocích. I já mám kosmatice spojené se začínajícím létem. Jakmile na mezi rozkvetou bezy, je čas vzít košík, nůžky a konat. Květy černého bezu se ovšem dají využít i jinak. Na venkově se kdysi dělala také bezová polévka, kdy se květy svařily s mlékem. Polévka se zahušťovala vejcem a noky. Z květů černého bezu lze připravit i vynikající sirup, případně limonádu. Bezinkový čaj ze sušených květů je výborným lékem proti rýmě. Když květy dozrají v plody, lze je zpracovat na marmeládu. Za válečných časů se na českých a moravských vesnicích nechávalo kvasit v demižonech za oknem bezinkové víno. Přezrálé plody kvasí už na stromě a špačci, kteří je zobou, se pak motají jako opilí. Není tedy divu, že z vykvašených plodů se prý dá vypálit i kořalka. Smažená kosmatice ovšem není ryze český recept, jak se mnozí národovci domnívají. Italové mají fiori di sambuco fritti, což je téměř totéž. Rakušané mají Holunderküchlein s černým pivem. V některých zemích se smažené květy černého bezu podávají s tvarohem, jinde s jogurtem. Většinou jde však pouze o sladkou verzi. Angličané tomu říkají flowers of elder, Švédové Fläderblommor. Existuje také irský, přesněji řečeno keltský recept. Ale já jsem přesvědčen, že ten česko-rakouský s pivem je určitě nejlepší. Zdroj: Anastasia B. SEIDLOVÁ, Kuchařka Jitřenky, Hradec Králové 1925. Maria TILSCHOVÁ-ÚLEHLOVÁ, Česká strava lidová, Praha 1945 Připravuje: Miroslav KŮS ANDRES Foto: archiv autora (Z cyklu Stará Šumava)