Zprávy z internetu

  Šumavské lesy a hvozdy jsou pro houbaře opravdovým rájem. Jen máloco přináší člověku takové uspokojení jako vracet se z lesa s košíkem plným hub. Nevadí, že kalhoty jsou zatrhané od trní, boty navlhlé z mokré trávy a ve vlasech pavučiny. První zmínky o houbách a jejich konzumaci najdeme už ve středověké legendě Utrpení sv. Vojtěcha. Ze čtrnáctého století pochází taky žertovaný jmenovací dekret, zřejmě dílo Jana ze Středy, ve kterém je jakýsi Jan ustaven pánem v Údolí bláznů. A tomu je povoleno živit se všemi druhy hřibů a dalšími houbami. Odráží to, že houby byly tehdy potravou pro blázny.

Už ve 14. století jsme ale znali o houbách mnoho. Tehdy zaznamenal kanovník Bartoloměj, řečený Klaret, ve svém Glosáři celkem 39 názvů hub. To je obrovský počet, vždyť kolik hub dnes umí vyjmenovat průměrný člověk. Na tu dobu to navíc v Evropě nemá obdobu. O něčem to vypovídá. Když trochu skočíme v čase, do 19. století, tam se stalo houbaření typickou obrozeneckou aktivitou. Z té doby existuje krásný text od Boženy Němcové. Jde o převyprávěnou pověst, jak se zrodily houby jako pokrm pro chudé. Vypráví o svatém Petrovi a Ježíšovi, kteří byli pozváni na svatbu. Na odchodu jim nabízejí výslužku, ale Ježíš říká Petrovi, ať si nic nebere, že to jsou chudí lidé. Ten si ovšem koláče vezme. Pak jdou, Petr si vždycky kousne a Ježíš se ho na něco ptá. A jak chce Petr hned odpovědět, sousto vyplivne. Protože nechce mluvit s plnou pusou, aby tak nedal najevo, že si přece jenom něco vzal. A takhle skončí všechny ty koláče. Když už Petr nemá nic, Ježíš řekne: říkal jsem ti, že si nemáš nic brát. Tak se tam vrátíme a omluvíme se. A jak se vrací, vidí, že z těch soust vyrostly houby. Posbírali je a přinesli na svatbu. A tak měly podle této krásné legendy vzniknout houby. Květen je měsícem, ve kterém zaplesá srdce leckterého člověka nejen proto, že je měsícem lásky, ale i proto, že se objevují první hřibovité houby. Stejně tak končí růst výtečných hub jarních a pomalu se blíží nástup hlavní houbařské sezóny. Kačenky, smrži, májovky… První jarní houby už roztáhly klobouky. Zatímco dřív se o ně zajímali jen zapálení mykologové a před nimi naše prabáby, dnes se dostávají do hledáčku šéfkuchařů. Hezky to zapadá do trendu vaření z lokálních a sezónních surovin: mrkni se kolem, co zrovna roste, a zjisti, jestli to náhodou není k jídlu. Pokud ano, jdi do toho. Každý rok z jara se začínají v lesích objevovat první jarní květiny, ale také první jarní houby. Pokud jsme v něčem přeborníky, je to sbírání hub a jejich použití v kuchyni. Nahlédněme do širokého, trochu tajemného, občas i nebezpečného, nesmírně však lákajícího světa těchto prazvláštních rostlin. Mezi nejpočetnější skupinu jarních hub patří například smrže. Jako první zpravidla narazíte na kačenku českou, která se objevuje v druhé polovině března a roste až do začátku června. V lesích je jí ale čím dál tím méně, což je škoda, protože je velmi chutná a v kuchyni se dá zpracovat na všechny možné způsoby. „Fantastická je třeba ve smetanové omáčce.“ Pokud si spletete kačenku českou a smrž, nic strašného se nestane, protože jde o dvě chutné houby. Správný houbař by ale měl vědět, co přesně má v košíku. Hlavní rozdíl je v tom, jakým způsobem mají tyto houby klobouk připojený na nohu. Naopak propuká hlavní sezóna výtečných májovek v obou barevných provedeních, stejně jako i podtrnek a je ještě minimální šance na jejich záměnu s kterýmkoliv jedovatým druhem. Oboje tyto houby lze nalézt především na okrajích lesů a sadů v trávě a nevyhýbají se ani zahradám a zahrádkám. Jsou výtečné ke konzumaci, snad s výjimkou lidí, kterým nevoní už ve stavu syrovém. Často bývají bohužel červivé a je tedy nejlepší už na lokalitě řádně očistit, rozkrojit a zanechat napadené plodnice aby mohly vypustit své výtrusy. Ti nejzarytější pátrači však už začátkem měsíce začínají zcela neoblomně slézat svahy nedostupných dubin, bučin, borů a smrčin pátraje po prvních vlnách hřibovitých hub, kterými jsou právě hřiby dubové, hřiby kováři, hřiby bronzoví a hřiby boroví. Každý rok je to jiné, někdy se jako první objeví ti, jindy naopak oni, nelze predikovat kdo vykoukne dříve, stejně jako nelze predikovat kde a v jakém terénu. K pokochání pak příroda nabízí již takto brzy na jaře krásné skupiny všemožných hnojníků stejně jako helmovek. Helmovka žlutonohá a to nemluvím o nádherné barevnosti sírovce žlutooranžového, který se často, hlavně poblíž vodních toků, úsmívá snad z každé druhé vrby, topolu, ale třeba i u silnic a ve městech z mnoha a mnoha dalších převážně listnatých stromů nevyjímaje duby, švestky, ořešáky a další. U nich nezbývá než dát na vlastní chuťové buňky a na případné rady zkušených konzumentů ohledně stromů, ze kterých bývají nejchutnější. Stejně tak lze ve velkém množství nalézt i další výtečnou jedlou houbu cizopasící na dřevě, tedy choroš šupinatý. Stejně jako u sírovce i zde je třeba ke konzumu vybírat výhradně plodnice měkké, mladé, do kterých nůž proniká snadno jako do másla. Ke konci měsíce se pak již někteří zdatní lovci senzací i šťastní nálezci chlubívají prvními kozáky a křemenáči. V případě kozáků právě těmi březovými, v případě křemenáčů pak osikovými a překvapivě občas i smrkovými. Zdroj: Houbařův rok Připravuje: Miroslav KŮS ANDRES Foto: archiv autora (Z cyklu Stará Šumava)