Zprávy z internetu

Na les teď myslím…a vnímám přitom šelest svých kroků v měkkém, vysokém mechu. Oči se zvednou do korun stromů, jehličnatých i pestře olistěných. Saji jedlovou vůni, dech pryskyřic a kořenů, dech země a vlhké zeleně. Myslím na les a sevřeným rtům zachce se zpívat. V lese, který mám ale na mysli teď, v hluboké, temné a osamělé Šumavě, nacházím víc; ten les je mi vším. První fialky u šumavských lesů svou přítomností probouzí ještě pospávající trsy trávy a svou vůní do širokého okolí oznamují hmyzu, že je čas opustit své broučí sídla. Vrací se opět teplo a štědrou rukou rozsévajíc

z přehojného klínu svého kvítí barev nejkrásnějších a vůně líbezné, mluví k nám každou travičkou, každým kvítkem, ano každým lístečkem. Věčně mladistvá příroda mluvila prvotnímu člověku jako dítku na klíně svém, a on jí rozuměl a v stálé památce choval význam té řeči tajemné. Fialku plnou něžnosti a poezie opěvuje již neznámé vřelé srdce české v cituplné „Kytici z viol a růží“. Představte si prosluněný kraj šumavského lesa, možná i paseku, prostě místo, kde když dosednete, tak na měkce poskládané vrstvy starého jehličí, které znějí dutě, kde se sluní odhalené kořeny a pryskyřice na nich zasychá v maličké krystalky. K tomu se přidává vůně bylin a dokonce i fialek, což je vlastně fantazijní koláž přírody. Je to dokonalá lesní vůně, silná a opojná, nepřislazená, nic městského v ní není. Nádherné ticho rušené jen šuměním rozlehlých šumavských lesů, to je snad to nejkrásnější co může Šumava nabídnout. Je jen málo věcí, které mě dokáží naplnit takovým klidem a pohodou, jako je posezení uprostřed šumavské přírody provoněné vůní lesa, naplněné cvrlikáním ptactva a koncertem cvrčků za prosluněných dní. Vůně puškvorců a modř hladin pod vysokými bílými oblaky, květ potměchutě u zdejších lesních tůní, které voní po začernalých větvích a suchých trouchnivějících pařezech, měkkých jako vata. Nad tím se vznáší atmosféra malebné tajuplnosti lesa. Ti, kteří cítí ustavičnou potřebu přijímati do svého těla žár slunečních paprsků a spěchati z míst vlhkem zamořených, nikdy neucítí ničeho a vůní nerozlišují, takovým pouze vlhkost na plíce sedá a shnilinu cítí. A přec, bez nadsázky, i tento svět mokra má své typické vůně. Jasmínem voní celý tok Vydry, je-li aspoň čtvrt míle lidské stavení vzdáleno, Křemelná voní silnou kávou, na pohraničních potocích vyluzuje kapradí a tlení nikdy nesklizené trávy hru pachů jako z lihovarů se linoucí, na horách Spálená a Martina Luthera medovou vůni prhy cítíš a na hoře Ždánovské šeřík. Cestou kol potoka roklanského pronásleduje mne vždy v podmračných vlhkých dnech vůně fialek. Na Luzném měděnku cítím, a jinde jiné čistě subjektivní vůně. Za dnů slunečných čichové požitky jsou suchopárnější: cítíš jen pryskyřici, lesní ozón, borůvčí a dosychající vřes. Kde palouk lesní k jihozápadu obrácen, k slunci, obyčejně pln zmijí v létě, balvany rozpálené kvečeru voní stiraxem, žádná z květin kol kvetoucích nevoní tak sladce a mdle. K dojmům zrakovým velkolepých scenérií krajinářských na Šumavě, a krom sluchových za činnosti živlů, čichové náležejí nikoliv k požitkům nejmenším. Ze všech těch starých příběhů vane neopakovatelné kouzlo; lze v něm ucítit pryskyřičnou vůni staletých velikánů, jedovaté výpary slatí i teplou vůni pálených šišek v roztopených kamnech. Když na zalesněných horských svazích roztával poslední sníh, rašily už na lukách první fialky. Fialku k fialce, potom obložit listy a svázat. Vznikl překrásný a úhledný pugétek. Nebyl ani štíhlý, ani tlustý, zkrátka tak akorát, abych doma udělal někomu radost. Nemohu si vzpomenout čím se svazoval. Trávou? Zdroj: Jinak voní slať, jinak prales a stráně kolem vod. (Josef Váchal) Des Waldes Widerhall, s. 54 Bärbl Greiplová, autor překladů a českých textů Jan Mareš, Jihočeská vědecká knihovna v Českých Budějovicích Připravuje: Miroslav KŮS ANDRES Foto: archiv autora