Zprávy z internetu

  V životě a proměnách tradičního českého roku byly Velikonoce vždy vrcholnou událostí s bohatým programem obyčejů, zvyků i pověr. Je proto samozřejmé, že kouzlo velikonočních dnů vstupovalo každoročně i pod střechy starých šumavských domů. „Dáte-li kus mazance, dostanete mládence.“ K jarním svátkům patří typické pečivo. Je kynuté, protože s přicházejícím sluncem všechno pučí, kvete, nabírá na objemu. Mazanec – symbol slunce, vítězství dne nad nocí, jara nad zimou, života nad smrtí. Podle historiků se název odvodil od slova „pomazaný“, protože mazanec, stejně jako jidáše nebo beránka nechávali hospodyně na Bílou sobotu v kostele posvětit, také se říkalo, že s

ním chodily pro „svaté pomazání“. Nejdříve se mu tedy říkalo svěceník, poté pomazanec a nakonec mazanec. Historicky patří mezi nejstarší tradiční druhy českého obřadního pečiva, první mazance se objevily dokonce už v 15. století. Zvláštností bylo, že se do těsta nepřidával žádný cukr a že byl jiný pro čeledíny i návštěvy. Pečení mazance probíhalo tradičně na Bílou sobotu. V závislosti na tom, pro koho byl mazanec dříve určen, se lišilo i jeho složení. Sám výraz mazanec je doložen ve středověkých literárních zprávách, a stejně tak slovo mazanečník pro pekaře, který takový velikonoční koláč dělá .Pro čeledíny se dělal mazanec z obyčejného kynutého těsta, naproti tomu pro návštěvy bylo těsto obohaceno již tehdy rozinkami a mandlemi. Ve středověku se do těsta přidával tvaroh, aby bylo „lepší a kypřejší“. Na „syrnej koláč k Veliké noci“ se o Velikonocích těšila šlechta a měšťané ještě ke konci 18. století. Protože slepice na jaře dobře nesly, nešetřilo se na mazancovém těstě nikdy vejci. Věřilo se, že čím „žlutší jsou, tím lépe jedou“. Každý člen rodiny musel ze sladkého bochánku dostat svůj díl. V bohatších rodinách panoval po dlouhou dobu zvyk péci pro každého člena domácnosti jeho vlastní malý mazanec. Mazance byly jedním z nejčastějších dárků, které si odnášeli velikonoční koledníci jako výslužku. Ve středověku panoval v některých městech obyčej nakupovat u pekařů mazance z obecních peněz a o Velikonocích je rozdávat jako almužnu chudým. Za panování císaře Josefa II. posílaly městské rady o Božím hodu velikonočním mazance do nemocnic, obecních škol a někde i trestancům do vězení. Jedly se mazance většinou „na sucho“. Přikusovaly se ale také k žitné kávě vylepšené trochou mléka, nebo se namáčely do tzv. odvárky z rozvařeného ovoce prolisovaného cedníkem, do níž se přidávala „ve spíži od Vánoc zbylá povidla, ořechy nebo hrozinky“, vlažná voda, cukr nebo med a koření. Ovocná směs se důkladně povařila a podávala teplá. Ve městech se mazance kupovaly u pekařů a cukrářů. V Praze bylo na konci 18. a 19. století mezi obchodníky zvykem dávat o Velikonocích podobně jako o Vánocích, stálým zákazníkům bohatou výslužku. Řezník jako pomlázku naděloval velikonoční nádivku nebo kousek uzeného, nákladník pivo a pekaři obdarovávali věrné zákazníky. Pokrmy chystané nejen na sváteční stůl, ale také ke svěcení v kostele, musela hospodyňka připravit nejen chutně, ale také reprezentativně, tedy lahodící oku, aby ji sousedky nepomluvily. Do kostela se nesl nazdobený košík s červenými vejci, lesklým mazanečkem, pečeným beránkem, holoubátky, domácí slaninou, klobásami či uzeným. To vše v bělostném plátně, naparáděné větvičkou jívy nebo zelené břízky bylo chloubou paní domu. Při cestě z kostela utíkala děvčata domů napřed, neboť se tradovalo, že čím rychleji poběží z kostela domů, tím dříve se budou vracet domů při senoseči i otavě. Oběd na Boží hod býval slavnostní, bohatý a s masem, neboť „půst již skončil“. Po obědě rozdávaly selky všem z domu červená vajíčka na znamení života. Odpoledne sedlák běžel na pole s vysvěcenými kočičkami. Také tady se věřilo, že kdo bude první na poli, bude mít nejdříve zralé žito. Na Chodsku jedli věřící pokrm posvěcený v kostele vždy stoje. Pokud kdokoli přišel do stavení, ať vrchnost nebo žebrák, dostal kousek z posvěceného jídla. Ve východních Čechách obětoval hospodář kus svěceného mazance, vejce a víno zahradě, poli a studni, aby byla dobrá úroda, hojnost ovoce a zdravá pitná voda. Na Šumavě lidé věřili, že vzpomínka na to, že člověk jedl o Božím hodu velikonočním posvěceného beránka, pomůže nalézt ztracenou cestu zbloudilci v lesích. Jiný obyčej v Pošumaví se v polovině 19. století popisuje: „Mladé hospodyňky a vyšňořené dcerky v národním kroji… v levé ruce modlitby se šátečkem, v pravé ruce uzlík sněhobílý a v něm talíř s mazancem a vejci, červeně, modře, žlutě i jinak barvenými. Při – hrubé – postavila v kostele každá svůj uzlík před sebe a když bylo po mši, kráčely všechny k hlavnímu oltáři a kladly uzlíky své, poněkud je uvolnivše, na oltář, ku posvěcení. Když se tak stalo, odstoupily opět do lodi chrámové, pan farář vystoupil ze sakristie a jakmile vystoupil, spustili hudebníci na kůru pochod a hráli jej tak nadšeně, jako by o nějakém svatebním průvodu. Zatím světil pan farář mazance a vejce, a když bylo po svěcení, hospodyňky a dívky si požehnané věci opět vzaly a odnesly. Doma je postavily na stůl, hospodář požehnav ještě křížem věci ty, ukrojil před obědem každému domácímu po krajíčku mazance a dal každému i po vejci.“ Zdroj: Magdalena Beranová – Jídlo a pití v pravěku a ve středověku, Připravuje: Miroslav KŮS ANDRES Foto: archiv autora (Z cyklu Stará Šumava)