Zprávy z internetu

  Již téměř pět tisíc let doprovázejí lidstvo hlasy zvonů. Odměřují lidem čas, zvou je k modlitbě, volají do práce či do boje. Doprovázejí člověka i na jeho poslední cestě. Bijí na poplach, nebo oznamují příchod svátků. Moderní doba jako by se jich nedotkla – hlas zvonu se za celá ta tisíciletí nezměnil a vzbuzuje v nás stejné emoce, jaké budil v našich předcích. Řehtačky. Do Říma sotva zvony uletěly, řehtačky kluků vsí se rozezněly. Vod domu k domu táhli pěkně v hejnu, dům vod domu řikanku vedli stejnou. Brzo po ránu na Velkej Pátek rány na dveře budily první

statek. A rázem za tim rozlehlo se sborem řehtání zhurta horem dolem. Vobešli včetně samot celou vesnici a lidi v ní byli k nim jářku přející: dali jim k vejcim malovanym postaru navrch eště pár krejcarů. Na Bílou Sobotu tak kolem třetí řehtání jak dyž utne – no a děti se domu vracely vesele po louce a každý mělo plno vajec v klobouce. Pověst o odlétání zvonů do Říma na Velikonoce je všeobecně známá. Vždy na Zelený čtvrtek po odeznění modlitby Sláva na výsostech Bohu (Gloria in excelsis Deo) zvony umlkají a odlétají do Říma pro požehnání svatého otce. Někdy se tvrdí, že zvony odlétají proto, že se bojí řehtaček. Letí zcela tiše, první ty nejstarší, které znají cestu, na konci malé, aby se neztratily, průvod uzavírají Zikmund z chrámu svatého Víta a Marie z Týnského chrámu – veliké české zvony, které již po léta slouží jako stráž. V tomto průvodu se objevují i někteří podivní hosté – zvonový kov se totiž ani při rozlití nezbavuje povinnosti vykonat každoroční pouť do Říma, a tak jedna pověst vypravuje, jak dělostřelci v bitvě na Piavě postrádali o velikonoční noci svá děla. Kudy přesně zvony letí a jak překonávají Alpy, není známo, jsou ale na tomto letu neúnavní – není zpráv o tom, že by snad některý z nich let nevydržel nebo se cestou ztratil. Pokud by některý zvon neodlétl, přineslo by to obci neštěstí. Když zvony doletí, papež jim požehná za věrné služby církvi a zvony letí zpět. Na Bílou sobotu po Gloria se vrátí a zvoní: „Byl jsem tam! Byl jsem tam!“ Toto zvonění má prý kouzelnou moc – když hospodyně při tomto zvonění zamete dům, nebudou se v něm po celý rok držet švábi; pokud se při něm člověk umyje v pramenité vodě, bude celý rok zdráv; ovocnými stromy v zahradě se má zatřást, aby se probudily, a rovněž postříkat vodou (nebo potřít čerstvě zadělaným těstem), což jim prý na celý rok dodá sílu. A aby nebylo bez jejich hlasu kolkolem takové ticho, dostanou se ke slovu řehtačky, hrkačky, klapačky či chcete-li trakače. Už není mnoho míst, kde kluci na Zelený čtvrtek a Velký pátek obcházejí s řehtačkami vesnici a zpívají o tom, že Kristus Pán „pro své umučení dal nám věčnou milost a po tomto životě v nebi věčnou radost“. Hrkalo se vždycky šestkrát: poprvé vpodvečer na Zelený čtvrtek, čtyřikrát na Velký pátek – k tomu se přidalo také honění Jidáše, a naposledy na Bílou sobotu v pět hodin ráno. Zpívalo se: „My klekání klepeme, tím památku činíme, že Kristus Pán pro nás umřel, a pro nás na kříži byl.“ Chlapecké koledování už ale zvony neslyší, protože tou dobou tichounce plachtí po obloze přes Apeniny směrem na jih. Milé zvony, děkuji vám za celoroční práci. Svědomitě jste zvony plnily svoje úkoly. Zvaly jste lidi k modlitbám, ohlašovaly svatby, křty, úmrtí i pohřby, zvonily jste klekání, šturmovaly jste, když se blížil požár nebo velká voda. Svým hlasem jste zaháněly démony a zlé moci, ale taky bouřku, vichřici, epidemie či nepřátelská vojska. Za to vám nyní žehnám! Buďte zdrávi a na shledanou o příštích Velikonocích! Zvony jakožto posvěcené předměty jsou opředeny spoustou nejrůznějších pověstí: Jsou velmi citlivé na klení. To se pak zvon lekne a zapadne do studánky nebo do země. Hlas některých zvonů přináší štěstí, některé jsou naopak prokleté a nosí smůlu. A lidová moudrost říká, že kdo vztáhne ruku na zvony, prohraje válku, což se zatím při obou válečných rekvizicích potvrdilo.   Zdroj: Franz Haas (po chalupě Hosnschneiderfranzl), překlad Jan Mareš – Jihočeská vědecká knihovna, Slovo nad zlato, Jitka Škápíková, Připravuje: Miroslav KŮS ANDRES Foto: archiv autora (Z cyklu Stará Šumava)