Zprávy z internetu

  Honění Jidáše připomíná zradu jednoho z Kristových učedníků. Jde o poměrně starý zvyk. Začínalo se v kostele, za Jidáše se obvykle vybíral chlapec s ryšavými vlasy, a když dal během bohoslužby kněz pokyn, Jidáš vyběhl ven pronásledován omladinou s řehtačkami. Zastavovali u všech stavení a koledovali, část darů šla zpět na kostel. Obyčej tzv. honění Jidáše bývá mnohými badateli považován za jednu z nejstarších českých velikonočních her, která se v 16. století stala součástí liturgických obřadů konaných na Zelený čtvrtek a později dala vzniknout oblíbené dětské zábavě, udržované na venkově ještě v 1. polovině 20. století. Na Zelený čtvrtek

chodili v některých krajích po skončení mše na „obchůzky“ koledníci, kteří zpívali popěvky líčící, jak Jidáš zradil svého Pána a vydal ho do rukou nepřátel. Někdy z kostela v okamžiku, kdy kněz začal sloužit mši, vybíhal chlapec převlečený za Jidáše a ostatní děti ho s klapačkami a řehtačkami honily. Stávalo se ale, že z chrámu vybíhali všichni chlapci najednou a Jidáše zobrazoval nejrychlejší z nich. Za Jidáše bývali často vybíráni chlapci se zrzavými vlasy. Při honění Jidáše se provolávaly nejrůznější říkanky, například: „Jidáše honíme, klekání zvoníme, při tom se modlíme, Kyrie elejson…“ Na honění Jidáše jako na oblíbenou chlapeckou zábavu vzpomínal i Jindřich Šimon Baar (1869–1925): Když se Král se sousedem Smolíkem vraceli z Týna v poledne domů, vítali je už zdaleka drkači. Ohlašovali místo zvonu poledne (…) Dřevěné klapačky, drkačky i řehtačky rachotily, daleko široko nesly se jejich suché, praskavé zvuky, ptáci v sadech přestali šveholit a ulekaně naslouchali podivné hudbě i písni, která se chvěla vzduchem. Dobře seřazený chlapecký průvod vyšel od chrámových dveří, v jeho čele kráčel uznávaný vůdce, kápo, Klikovic Martínek, sám a sám, neboť měl drkačku, jakou tu jakživ žádný neviděl. Občas zvedl vůdce jako kapelník svůj záviděníhodný nástroj do výše, všichni hned „podtrhli“ drkání a spustili píseň: My Jidáše honíme a dřevem mu zvoníme. Kdo ho viděl, ať nám poví o nevěrném Jidášovi. Ó Jidáši nevěrný, cos to učinil, že jsi Pána Krista Židům prozradil? Za to musíš v pekle hořít, s čertem ďáblem se tám mořit. Až Jidáše chytíme, do vohně ho hodíme. (JINDŘICH ŠIMON BAAR, OSMAČTYŘICÁTNÍCI) K pronásledování Jidáše docházelo i v jiné velikonoční dny, například na Velký pátek nebo Bílou sobotu. Někdy se nad Jidášem konaly soudy, nebo byl Jidáš v slavnostním průvodu veden od stavení ke stavení na dlouhém řetěze nebo provaze. Postava Jidáše byla v lidovém prostředí velmi oblíbená a v předvelikonočním čase často zmiňovaná. Figuríny ze slámy představující Kristova nehodného učedníka se obřadně topily, věšely, shazovaly z kostelních věží nebo pálily večer o Sazometné středě nebo na Zelený čtvrtek. Oheň zapalovaný a svěcený před křesťanskými chrámy o velikonoční slavnosti Vzkříšení se nazýval Jidášův oheň nebo Jidášovo dřevo. Pálení Jidášova ohně spojované v lidovém prostředí s množstvím pověrečných praktik popsal v roce 1838 český buditel a spisovatel Jan Jeník, rytíř z Bratřic (1756–1845): To když se pak stalo a kněžstvo zas do kostela odešlo, povstane ihned hlasitý křik a pranice mezi diváky a svíčkovou bábou; neboť každý z nich popadá hltavě uhlí a popel z téhož spáleniště, což svíčková bába brániti usiluje, protože se domnívá sama to právo míti na to posvátné uhlí a popel, aby to mohla v pobožných domech rozprodávat. K podobenstvím velikonočního poselství patřilo pálení tzv. Jidášovy brady. V nejstarším tištěném pražském rituálu z roku 1496 je jeho provádění uvedeno v závěru obřadů konaných o Bílé sobotě. Na kazatelny se v chrámech upevňovala tyč omotaná koudelí, zakoupenou pro tuto příležitost farníky, která se zapalovala. Kněz na hořící „Jidášovu bradu“ ukazoval za zpěvu: „Pohleďte, jak sláva tohoto světa pomine!“ a věřící si názorně připomínali pomíjivost pozemského života v „záři Kristova světla“. Tento obřad se dodržoval ještě v barokní době. Podle svědectví z roku 1609 se ale „Jidášova brada pálila hned v první části mše (Kyrie Eleison) před svěcením paškálu“.   Zdroj: Český lid: Etnologický časopis – Čeněk Zíbrt Připravuje: Miroslav KŮS ANDRES Foto: archiv autora (Z cyklu Stará Šumava)