Zprávy z internetu

  Velikonoční zajíček je významnou figurkou. Jako ten, kdo přináší a schovává vajíčka, se objevil až v 17. století. V 19. století se začal objevovat nejen jako postava obrázkových knih, ale také ho objevil čokoládový a hračkářský průmysl, který z něj vytvořil symbolickou velikonoční postavu. Zajíc symbolizuje plodnost, proto je tak vhodné jeho spojení s jarními svátky. Na jaře jej čekalo hledání potravy a uchyloval se do blízkosti zahrad a lidských příbytků. Z toho důvodu byl také poblíž, když rodiče schovávali v zahradě vajíčka. Spojitost mezi zajícem a vejci byla tedy objasněna. Zajíc je také vhodnější ke schovávání velikonočních vajíček

než slepice, neboť je hbitější a obratnější. A navíc dětí ví, že žádná slepice nesnáší obarvená vejce. Ukrývání vajíček je tedy objasněno a zároveň je vysvětlena role velikonočního zajíčka. Ale, jak je to skutečně. Chceme-li se vydat po stopách velikonočního zajíce, zavedou nás k anglosaské pohanské bohyni jménem Ostara. „Ostara je ztělesněním vycházejícího slunce. Její schopnosti jsou spojovány s jarem a je považována za bohyni plodnosti. Je přítelkyní všech dětí,“ líčí její postavu Encyklopedia Mythica. Jméno bohyně nám musí připomenout babylonskou a asyrijskou bohyni lásky a plodnosti Ištar, jenže důkazy o tom, že by vzešla z transportu jejího kultu na evropský kontinent, nemáme. Zajíček či králíček jako symbol Velikonoc zapustil kořeny obzvláště silně v Německu, zejména se vyskytoval v Alsasku, Falcku a Oberrheimu – tedy oblastech, v nichž se většina obyvatelstva hlásila k evangelickým církvím. Spojení kultu Ostary se symbolem zajíce však doloženo je. Ostara měla na starost příchod jara, tepla, květů a zvířecích i lidských mláďat. Jednoho roku se však s vyhlášením jara opozdila a při své návštěvě země se setkala s téměř zmrzlým ptáčkem. Plná výčitek a soucitu se ho Ostar rozhodla ujmout, podle jedné verze z něj udělala svého společníka, podle jiné dokonce milence. Protože mráz jejímu svěřenci poničil křídla a on nemohl létat, bohyně jej přeměnila – ano, v zajíce. V zajíce obdařeného takovou rychlostí, že dokázal utéct všem nástrahám a lovcům. Na památku jeho předchozího ptačího života mu však zachovala schopnost snášet vejce, ve všech barvách duhy. Úplným šťastným koncem však příběh nekončí, musí se do něj samo sebou promítnout nepřehlédnutelná vlastnost reálných zajíců, nezřízená schopnost reprodukce druhu. Sexuální posedlost zajíce jeho vztahu s bohyní nepomohla. Ostar, frustrovaná jeho nekonečnými románky, jej kvůli nim zlostně vymrštila na oblohu, kde nevděčník vytvořil souhvězdí Zajíce. Po čase se však Ostar obměkčila a dovolila zajícovi jednou za rok sestoupit z oblohy a vrátit se na Zem, aby tam při jarních slavnostech bohyně Ostar svá barevná vejce rozdával dětem. To jsou již Velikonoce téměř jako malované, o zbytek se postarala manipulátorská lstivost křesťanství. Celý kult Ostary a s ním spojené jarní rituály shledalo křesťanství samozřejmě pohanskou zaostalostí a otravnou, ale tvrdošíjnou konkurencí, skoncovat se s ním rozhodlo absorbcí, pohlcením. Ostařiny oslavy plodnosti a života se totiž konaly zhruba v tentýž čas, kdy si křesťanství připomínalo Ježíšovo zmrtvýchvstání, takže nebylo nic snazšího než obě slavnosti spojit do jedné, barevná vajíčka i zajíce nechat, ale pohanské božstvo Ostar ze hry vyšoupnout. Dojít k tomu mělo kolem druhého století našeho letopočtu. A lidu se Velikonoce zalíbily, staly se jedním z nejdůležitějších svátků středověku, měly podobu dnešních Vánoc: rozdávaly se dary, jedlo se, lidé se scházeli, bavili se, konaly se rituály. Pro prosté lidi byly Velikonoce dost možná svátkem nejoblíbenějším, to proto, že se nepracovalo. Volno dostávali dokonce i sluhové. Pro mnohé členy nižších tříd byly jediným obdobím v roce, kdy si pořizovali nové šaty, bylo totiž třeba demonstrovat, že začíná něco nového, že se do života lidí po zimním spánku zase vrací slunce. Spojení mezi velikonočním zajícem či posléze králíkem a kultem bohyně Ostar zní více než věrohodně, dokladů o něm však příliš nemáme, vlastně jsou to jen dvě literární zmínky. Ta první pochází z osmého století našeho letopočtu, z knihy benediktinského mnicha a historika Saint Bedeho. Píše v ní, že anglické slovo pro Velikonoce „Easter“ pochází právě ze jména „Eostre“, jak zněla jedna z verzí jména bohyně Ostary. Historikovu interpretaci sdílel i Jacob Grimm, který v roce 1835 ve svém díle Deutsche Mythologie píše, že „zajíc byl pravděpodobně posvátným zvířetem Ostary… Ostara, Eástre, se zdá být božstvem zářného úsvitu, světla, podívané, která přináší radost a požehnání, jejíž význam mohl být snadno adaptován do zmrtvýchvstání křesťanského boha“. Zajíc, co nosí vajíčka, se objevuje v německém textu z roku 1572, tutéž tradici popisuje v případě Alsaska kniha Georga Francka von Franckenau Deovis paschalibus z roku 1682 (podle jiných zdrojů kniha vyšla o čtyři roky dříve). U německých luteránů měli zajíci dokonce roli soudce, to oni posuzovali, zda se dítě chovalo dobře, či nikoli, a zda si tedy zaslouží odměnu v podobě sladkostí. V osmnáctém století se s německou migrací dostal velikonoční zajíc až do Spojených států, především na východní pobřeží. A domestikoval se víc než úspěšně. Zdroj: Ebr, V. – Pavlík, M. (edd.): Velikonoce : malé povídání o velkých dnech, Národní knihovna ČR Připravuje: Miroslav KŮS ANDRES Foto: archiv autora (Z cyklu Stará Šumava)