Zprávy z internetu

  „Podávané léky… vděčily za svou sílu zaříkávání, které nad nimi bylo při jejich přípravě opakováno. Vyléčení nebylo způsobeno medicínou, ale porážkou démona, který vstoupil do lidského těla a nemoc způsobil. Poražen mohl být jen zaklínáním a magickými symboly. S odchodem démona nemoc skončila.“ (Weidemann) Když nám něco v rámci zdraví schází, zajdeme si prostě k lékaři. A můžeme si vybrat, kterou obvodní či specializovanou ordinaci navštívíme. To naši prapředci takové možnosti neměli. Doktora si mohli dovolit jen bohatší měšťané, lidé na vesnicích byli odkázáni na takřka středověké metody lidového léčitelství. Zaříkám Tě ohněm, vodou, vzduchem, zemí! Nemoci zlá odejdi,

dobré Síly pomožte mi. Zdraví volám opět do života, ať vrátí se do každé buňky těla, ať zmizí ta choroba. A tak se staň! Nejen chlebem živ je člověk, řeknete si, když se podíváte na zmizelý svět řemesel a činností, které během staletí sloužily našim předkům k obživě. A není tak daleko doba, kdy se i na našem území zaříkávaly zlé nemoci. Většinu historie lidstva vedly nemoci k vážnému ohrožení života. Nemocný člověk ulehl, pil podivné lektvary, které se v dané lokalitě tradovaly z generace na generaci. Byl udržován v teple, tichu a klidu. Když se jeho stav zhoršoval, přišel na pomoc zaříkávač. Můžeme se domnívat, že takové průpovídky asi moc úspěšné v léčbě nebyly a klasické medicíně je tento způsob jistě pro smích, ovšem dobře víme, jakou moc slova mají. Například v případě modliteb, kleteb, uhranutí, vyslovení různých přání a podobně. I zlou nemoc můžete odehnat těmi správnými slovy. Zaříkávačem nemohl být každý. Stal se jím člověk narozený na novou neděli a zažehnávat mohl jen, když šel měsíc dolů… K ruce měl písemná, praxí osvědčená stará zaříkávadla napsaná v sešitku. Zaříkávání bylo tak trochu i čarováním. Aspoň to o zaříkávačích po straně všichni říkali, ale do očí, do očí to žádný ze sousedů zaříkávači neřekl, kdyby ho pálili. Co kdyby udělal…?? V praktikách zaříkávaček přežívají tradiční postupy, které se zachovaly po tisíciletí. Ústní formou se přenášely z matky na dceru a stále dál, někdy jako prosté instrukce, jindy nabývaly podob mýtů a legend. Většinou jsou však tajené, neboť ženy byly často za svou lékařskou činnost trestány. Avšak v některých komunitách získávají staré ženy významné postavení, přičemž jejich znalosti jsou vysoce ceněny. Dostává se jim tedy i značného respektu, třebaže z nich má zároveň společnost strach. Ženy byly původně považovány za vědmy, paní vod a nocí, za představitelky ročních období, Měsíce a hvězd. Skrze ženu promlouvali duchové, žena se stala centrem magických písní a poezie. Když byly později zřizovány první lékárny, prostým lidem na jejich služby stejně chyběly peníze. Léky však nikdo zbytečně neplýtval, ani užívání bylinek a koření, neboť se drželi moudře přísloví „Nečekej z léku dlouhého věku!“ První ulehčení v nemoci, pokud přišla, hledali v modlitbě k různým svatým. Každá nemoc měla svého patrona – při bolestech v krku vzývali sv. Blažeje, při bolení zubů sv. Apolenu, při padoucnici sv. Valentina, při odulých rtech sv. Blažka atd. Na stejném principu působila i zaříkání, během kterých si naši předkové představovali lidské choroby jako nepřátelské mocnosti, jež je nutné z těla vypudit po dobrém či po zlém. Oběma způsoby v podstatě takto mobilizovali samoléčitelské schopnosti nemocného, který často skutečně pocítil úlevu nebo se dokonce vyléčil, ovšem nikoliv díky zaříkání či modlitbě, ale díky tomu, že „věřil a víra jeho jej uzdravila“. Samotné léčení se začínalo modlitbou. Zaříkávač udělal nemocnému na čele tři kříže, své ruce mu při zaříkávání kladl na hlavu. Údy se potíraly buď hromovým kamenem, alabastrovou kuličkou nebo chlebovou kůrkou. Připravenou vodou se omyla nejdříve pravá, pak levá strana těla nebo choré údy. Ourok se zažehnával modlitbou: „Zažehnávám tě, neduhu, jenž oslepil jsi Jidáše na zrazení Ježíše“, boule pak: „Nerost, nerost, znamení, jako nerostlo kamení od Kristova zrození“. Revma se zažehnávalo Nejsvětější Trojicí, souchotě jménem sv. Jana, jiné neduhy jménem Panny Marie a svatých. Neduhy se posílaly na vrchy a skály, do lesů a pouští, na trní a na zelenou louku. Nesmělo se říci „amen“ neboť by práce zaříkávače přišla na zmar. Někteří lidé nedali dopustit na vodu nabranou v potoce, přes který se přenášeli mrtví. Takové místo bylo považováno za magické. Voda se nabírala zásadně proti proudu a nesmělo se u toho ani hlesnout, natož promluvit. Tělo nemocného se touto ‚zázračnou‘ vodou nejprve pomazalo, pak se z něj zase stírala a sbírala. Následně se s ní zacházelo velmi obezřetně. Hlavně se nesměla vylít na cestu, kudy chodili další lidé, aby se tito pocestní nenakazili. Proto se odnášela dál od obydlí, vylívala se kdesi na kamení, případně se mohla vrátit zpátky do potoka, odkud pocházela, aby voda ‚neduhy a horkost‘ odnesla. Jak takové zaříkávání vypadalo? „Ve jménu Otce, Syna i Ducha svatého, tato ubohá osoba má oustřele, já jí chci od nich pomoci. Né ale v mé moci, nýbrž Pána Ježíše Krista pomoci. Oustřele oustřelovitá, z čeho jste se vzbouřili, jestli z běhu nebo z větru, jestli z ohně nebo z leku, jestli z jídla nebo z pití, k nám na hory jděte, dřevo štípejte, kamení lámejte, vodu třete, pásek urubte, této ubohé osobě pokoj dejte. K tomu mi dopomáhej Bůh, Otec, Syn i Duch svatý.“….Lidé byli kdysi skálopevně přesvědčení, že choroby jsou démonického, tedy nadpřirozeného původu. Věřili, že za nemoci může třeba uřknutí – když o nich někdo něco špatného řekne, uhranutí – když se na ně někdo ošklivě zadívá, zvláště jde-li o cizince s tmavýma očima. Aby ženám nepadl uhrančivý pohled do očí, nosily červený šátek, měly na sobě něco blýskavého. Podobně také muži mívali na oděvu něco červeného, aby to stáhlo případnou pozornost zákeřného pohledu. Stahování nemoci pomocí chleba je také magická technika, kterou používali naši předkové. Nemocný se otíral kouskem chleba, do něhož se nasála nemoc, či uhranutí a potom se dal chléb sezobat ptactvu. Pokud bývaly horečnaté stavy, báby zaříkávačky při tom zaříkávaly zlé síly a posílaly je do polí a luk, daleko od lidí, aby lidem neškodily. Otíraly nemocného chlebem, pot vyždímaly z chleba a při zaříkávání ho přelívali ze lžíce na lžíci a do sklenice. Za války takto zachránila místní bába mého tatínka, který byl tehdy ještě v peřince, měl vysoké teploty, léky nebyly a lékař už nad děťátkem zlámal hůl. Za zažehnávání se nesmělo poděkovat ani platit, aby se nemoc nevrátila. Většinou to ale chodilo tak, že nemocný se snažil zaříkávači odvděčit jinak“ pomocí na poli, nějakou tou úsluhou. A nejinak tomu bylo i jinde, ves od vesnice, místo odkud pocházíte vy, nebo já. Lidé si v těžkých dobách pomáhali, byli závislí jeden na druhém. Byla to složitá doba a obstát v ní nebylo vůbec lehké. Přesto jsme z ní všichni vzešli a bez oněch zázračných uzdravení by tu nebyli naši předci ani my. Zdroj: V. Hrabě Český lid, Wolf, J., Člověk ve světě magie: O historii a současnosti magie v lidské společnosti, Unitaria, Praha, Hruška, B., Pod babylonskou věží, Práce, Praha, 1987. BACHMANNOVÁ, Jarmila. Česká zaříkávadla. Naše řeč. Připravuje: Miroslav KŮS ANDRES Foto: archiv autora  (Z cyklu Stará Šumava)