Zprávy z internetu

  Patronem tesařů je svatý Josef, podle pověsti pozemský otčím Ježíše Krista. A prý i sám Ježíš se tomuto řemeslu vyučil. Už od dob biblických se žádná vesnice bez tesaře neobešla. V tesařském řemesle se židé nejvíce naučili od Féničanů, kteří krom budov uměli stavět i lodě. „Tesař“ (hebr. cháráš, řec. tekton) je řemeslník, který to umí se dřevem. Řemeslná zručnost, které dědila celá pokolení, jsou často nedostižné, to je ten fortel, který se nikde nevyučuje, ten se učí vztahem … „Není nad tesaře mistra, ten do díla jde vždy zbystra. Radostí svých neztrácí, nad všechno ctí svou práci. Kdyby

dřevo promlouvalo, tesaře by milovalo.“ Sebevědomé veršování jedné z mnoha dávno zapomenutých písní Jose­fova cechu, které po staletí doprovázely vznik staveb nebo jejich částí z toho nejpřirozenějšího materiálu, dřeva. Materiálu, který člověka provází doslova od kolébky až do hrobu. Který ale zdaleka nemá to štěstí, aby přečkal věky, jako jeho náhradníci, hlína a kámen. Nejen miliony drobných ničitelů seřazených do množiny, které říkáme zub času, vytrva­le nahlodávají jeho voňavou strukturu. Jsou i nezkrotní ži­vlové ničící nenávratně vše vytvořené. Z nich nejobávanější je oheň. Tesařské řemeslo je snad nejkrásnější stavební řemeslo a po kamenictví také druhé nejdůležitější. Tesař opracovával kulatiny na hrubé i jemnější kusy, které na sebe ve stavbě seděly, jako by spolu už vyrostly, a to bez použití jakýchkoli moderních technologií. Kromě přípravy dřeva a výroby dřevěných prvků musel taky umět vytyčit a založit stavbu. Dřevěnou stavbu také uměl celou sám postavit. Používal k tomu speciálních seker např. teslice, širočiny, bradatice, hlavatky, lícovky nebo pobíječky…. Patronem tesařů je svatý Josef, podle pověsti pozemský otčím Ježíše Krista. A prý i sám Ježíš se tomuto řemeslu vyučil. Už od dob biblických se žádná vesnice bez tesaře neobešla. Tesař je nejstarší z řemesel a jeho mistři ho zdokonalují už celá tisíciletí. Na stavbách bývali mezi prvními a odcházeli často jako poslední. Kdyby totiž stavbu správně nezaložili, nestály by dodnes díky jejich dubovým pilířům třeba Benátky nebo Karlův most. Tvůrci vesnických staveb, pro nás dnes většinou anonymní, mnohdy nevyučení tesaři, kameníci a zedníci, v jejichž rodinách se tato řemesla dědila z otce na syna, který dostával cenné rady ke dřevu … kácet dřevo se má, když slunce běží na znamení raka, kozoroha, též panny, při shodu měsíce od půlnoci do východu slunce z té příčiny, že od červů vrtané nebývá, z té příčiny, že jako měsíční světlosti ubývá, tak stín měsíčním světlem vlhkosti ze dřeva utíká…. Měsíční fáze způsobují příliv a odliv, divoké úplňkové sny nebo vznik takzvaného měsíčního dřeva. Naši dědové s ním pracovali v lese běžně, rychlá těžba ve velkém už je následovat nechce. Kdo si ale trochu počká a dovolí přírodě nachystat ten nejlepší materiál, získá dřevo, které odolává škůdcům a plísním, má větší hustotu a je rozměrově stabilnější. Když měsíc ubývá, dřevo se stáhne, zhoustne a v bělové části kmene zůstává méně mízy – životadárné tekutiny, která rozvádí vodu od kořenů až po korunu, přičemž láká dřevokazný hmyz. Strom pokácený ve správném období tak broukům nechutná. V důsledku zakládání cechů a utajování zvláště důležitých a zajímavých pracovních postupů se tesaři ve středověku stali nepostradatelnými, především ve městech. Zejména stavba prestižních budov se složitě tvarovanými střechami, jako byly radnice a cechovní domy, se již neobešla bez odbornosti, kterou tesaři zaručovali. Zkušený tesař své umění pečlivě střežil a předával je pouze vyvolenému kolegovi, zpravidla svému synu. Zvláště vůči svým tovaryšům býval opatrný. Důležité práce jako například rýsování střechy prováděl zásadně sám. Zkušenosti předávali jen vyvoleným, často z řad rodinných příslušníků, ovšem jen po kapkách a ta nejdůležitější tajemství sdělovali až na sklonku své kariéry. Zdroj: O řemeslech Připravuje: Miroslav KŮS ANDRES Foto: archiv autora (Z cyklu Stará Šumava)