Zprávy z internetu

  Jednou z mála poctivých prací, které jsou úzce spojeny se smrtí a umíráním, zůstává práce hrobníka. Hrobník dostává většinou nízký plat a už od středověku mu lidé přisuzují všelijaké, většinou velmi nelichotivé vlastnosti. Tato postava většinou stojí mimo většinovou společnost, protože lidé se hrobníků skutečně báli. Hlavním důvodem bylo to, že hrobník pracoval s mrtvými těly, což sice byla práce nutná, avšak společensky nepřijatelná. Hrobník se vlastně ocitá na jakési podivné křižovatce, kdy lidé vědí, že pracují (někdo pohřbívat mrtvé musel), ale zároveň ho podezřívají z nejrůznějších nečistých skutků. Karel Veliký v Capitulare Paderbrunnense, vydané roku 785, zakazuje pod

pohrůžkou hrdelního trestu „pohanský zvyk“ zpopelňování. Křesťanského hrobníka, ukládajícího do posvěcené země zemřelá těla křesťanů, včetně chudých, středověká církev povýšila naroveň těch, kteří sytí hladové, napájí žíznivé, šatí nahé, ujímají se poutníků, pečují o nemocné a navštěvují uvězněné. Pro chudobu byli mrtví odkládáni v noci na břehy řek, hnojiště, haldy a jinde, odkud je pak lidé hrobniční odnášeli do hromadných jam na hřbitov. Jeden z nejdůležitějších postupných zvratů v přístupech k řemeslu hrobníka nastal koncem 18. století, kdy se jeho postavení posílilo o veřejný zájmem, hledisko hygieny a bezpečnosti (např. aby spolu s nebožtíkem nepohřbil stopy trestného činu nebo nepohřbil zdánlivě mrtvé). Osvícenské obavy z procitnutí v hrobě hrály svou roli i během příprav 2. vatikánského koncilu, který nakonec zrušil církevní zákaz kremace (instrukcí De cadaverum crematione: Piam et constantem ze dne 5. července 1963). Biskup I. Köstner z Gurku v Rakousku v žádosti z 10. září 1959, v čl. 8 tvrdil, že lidé si zpopelnění vybírají ne kvůli nenávisti vůči církvi, ale ze strachu ze zdánlivé smrti (Acta et Documenta Concilio Oecumenico Vaticano II Apparando 1960, I.: 62). Zákaz pohřbení před uplynutím 48 hodin od úmrtí, popřípadě před pitvou, platil v ČR do 1. ledna 2002. Pokud hřbitov nebyl majetkem farnosti, ale obce, odměňoval a řídil hrobníka namísto faráře starosta. Vládní cirkuláře a dvorské dekrety, počínajíc vládou Marie Terezie a Josefa II., vydané v letech 1751-1850, předepisovaly nejen, kde se má veřejný hřbitov nacházet, jak má vypadat rakev a hrob, ale kladly i nové požadavky na hrobníka. Obecní řády obsahovaly přísahu hrobníků, že budou jako obecní sluhové náležitě a podle křesťanského způsobu pochovávat mrtvá těla. Hrobník býval i hlídačem, který hlídal polnosti a hory, obecním bubeníkem a policajtem. Současně dělával i zvonaře a platilo se mu podobně jako ponocnému. Policajta, pohrobného i ponocného volil obecní výbor až do 30. let 20. století. Zvolen byl zpravidla ten, kdo pracoval nejlaciněji. Kvalita práce hrobníka byla určena nejen nově vykopanými hroby, ale také těmi, které uchránil hřbitov před vykradači, a které svou vlastní činností nepoškodil. Proto také hrobníci bydleli na hřbitově a včetně hrobů spravovali hřbitovní kaple, pohřební (obřadní) síně, umrlčí komory, pitevny, márnice, kostnice, krypty, domky zahradníků a hřbitovní správy, mauzolea, krematoria a kolumbária, oplocení se vstupní bránou, sociální vybavení a zajišťovali dostatek vody pro údržbu květinových výzdob hrobů. Hrobníkovi na druhé straně hrozilo propuštění ze služby pokud poškozoval hřbitovního zahradníka tím, že přijímal od pozůstalých do dalšího opatrování úpravu jejich hrobů. Hrobům na katolických hřbitovech, zejména v okolí venkovského kostela, nebyla věnována ze strany duchovního správce i pozůstalých zvláštní pozornost. Neustálý nedostatek hrobových míst v blízkosti kostela vedl k tomu, že hrobník znovu a znovu stávající hroby otevíral, exhumoval a chystal pro další nebožtíky. A ještě pověst z Volar: Jednou jeden prostý převozník převezl přes řeku Dunaj smrt. Od té chvíle šla ta černá paní přes hory a doly, přes pole i lesy a všude za ní vyvstávaly čerstvé hroby. Celé vesnice vymřely a zbylí jednotlivci dávali si na dálku kouřová znamení, že ještě žijí. Když došel mor i do Čech, zemřeli ve Volarech všichni, co bydleli po pravé straně potoka. Na hřbitov se už zemřelí nemohli vejít, tak se pohřbívalo na poli. Práci hrobníka vykonával i pan učitel Artinger a za vykopání hrobu si nechal platit malou špehýrkou ve dveřích. Držel přitom misku s vodou, do níž peníze padaly. Tak se bál nákazy. Stejně mu to nepomohlo a také on si přivoněl ke kytkám ze zdola. Lidé přestali umírat, až když poslechli volání čarovného ptáka, který se usadil v lesích u Volar: „Jezte encián a berdrník, nebudete více mřít!“ Zdroj: Dědictví Šumavy Výběr, Č 2, 1967, Pohřebnictví Václavík 1930 Připravuje: Miroslav KŮS ANDRES Foto: archiv autora