Zprávy z internetu

  Motto: „Ty hory jsou samá voda, to jsem blázen, odkud to všechno teče. Za vlnou kopce nová vlna, samý dlouhý a hluboký les; tady je všechno stavěno do nekonečné délky, hory, vesnice, i lesy v čas, čas dlouhý a šumící. Karel Čapek: Obrázky z domova.   Ze své cesty po Šumavě v září roku 1925 napsal Karel Čapek celkem pět textů. Jde o krátké črty, které byly takřka vzápětí uveřejněny v Lidových novinách coby cestopisné fejetony. Knižně tyto texty za Čapkova života nevyšly. Až v roce 1953 se objevily v posmrtně vydaném souboru s příhodným a půvabným názvem Obrázky

z domova. Nadhled fejetonisty a lehkost jeho pera se tu předvádějí v plné kráse. Ano, ona „hluboká, kosmatá Šumava“ už navždy zůstala v Čapkově duši taková, jakou ji spatřil v prvním zářijovém týdnu roku devatenáctistého dvacátého pátého…… Slyšíš šumět hory a zurčet podzemní vody, ale nedoslechneš ptáka ani mušky; pozor, lidský živočichu, vešel jsi v panství vegetace. A tu na tebe přijde ukrutně krásná hrůza, která tě nápadně rychle vyhodí na kraj lesa; na poli pracují lidé a plnou hubou převalují těžkou horáckou němčinu, mají ohromné dřeváky a v pravém uchu mosazný cvoček. Ale teprve na tvrdé silnici mezi břízami a jeřáby si plně uvědomíš podstatnou lidskou libost: z tvrdých a pevných věcí pod nohama. Pak tam teče Vltava, nevím, zda Teplá nebo Studená; sáhl jsem si na ni, zdá se spíše studená. Teď tu stojíš a nevíš co; pustíš se přes louky, a louka ti mlaská pod nohama a houpe se skoro podezřele; zachráníš se mocnými skoky do lesa, a prvním krokem se proboříš po kolena do mechu, zatímco hůl ti až po rukojeť vjede do trouchnivého pně, o který ses chtěl opřít. Já neříkám, že je to prales; ale je to nějak hluboké; a hub je tu, že to je až strašné: fialové, třešňově červené, bílé, barvy šafránu, ledově průsvitné, ohromné, mokvající, černě rozpadlé, hlízovité, podobné kravským žaludkům, kachním nožkám, palicím a všemu na světě; a co se mechu týče, ten se vyžívá ve všech odstínech zeleně, od modré až po oranžovou a rašelinově černou, když už nemluvíme o jeho podivuhodné něžnosti, tloušťce a hustotě; nakonec však to, co jsi považoval za pěšinu, ti naprosto nevysvětlitelně zmizí pod nohama, a ty stojíš po kolena v mechu, který je vlastně ležící strom, nevíš kudy kam a najednou si uvědomíš, že široce, nesmírně dunivě hučí hory a lesy (kam jste se poděly, kam jste se poděly, moje mladé časy), že jsi sám, nevěda kde, a že se tady vůbec neozve ptáček. Kterákoliv vesnice. Hnůj je před domem místo zahrádky; u každé chalupy vydlabaný kmen, kterým teče pramenitá voda; na každém zápraží řada dřeváků, od těch velikých tahavých po dojemné dřeváčky dětské. Na neděli se takový dřevák nejspíš čerstvě ohobluje a klape se v něm do kostela. Řeč je tu silná a zvláštní; nerozuměl jsem ani slovu; na krávy se volá „uot uot iowa“.( Ke zdejším zvláštnostem patřil i šumavský dialekt, který – jak Čapek ironicky poznamenal – „se někdy podobal němčině“.) A když přece jen z neznámé příčiny je vesnice u konce, můžeš jít hodiny po cestě mezi břízami a jeřabinami a hodiny lesem a nepotkáš človíčka; jen z dálky před tebou uhne do lesa pašerák, který nese z Bavor šest zelených kloboučků na hlavě a ranec soli na zádech. Potloukáš-li se po kraji těch smutných a krásných lesů, i každý houbař ví, že na kraji lesa najde nejlepší hřiby, takové tlusté a do černa osmahlé; pořád překračuješ takové stružky a mokřiny a třesavá rašeliniska. Ano, čas dlouhý a šumící… Zdroj: Jiří Franc Jihočeská vědecká knihovna Připravuje: Miroslav KŮS ANDRES Foto: archiv autora