Zprávy z internetu

  Na Tučný čtvrtek má chasa odpůldne prázdno. V ten den vaří a peče hospodyně maso, smaží smaženice čili šišky, buchty a vdolky. Smaženice či šišky jest pečivo podoby rohlíčků, pletenců, ano i kužele a smaží se na másle i na oleji. Pro sedláky byl masopust relativně klidnou dobou. Pole zatím nepotřebovala hospodářovy ruky. Stodoly zmlkly, cepy opraveny a obšity visely nehnutě v perně. Proč by tedy člověk neužil darů své práce a nepustil veselí na uzdu? I sama církev od pradávna vyhrazovala věřícím o masopustě právo i užití všech radovánek světa a hojného křepčení. „Bláznivé dny, fašank, ostatky, voračky…“,

na které se každý na české i moravské vsi těšil a užíval si. Tradice Tučného čtvrtku je známa již z doby posledních Přemyslovců na českém trůnu, to se ovšem týkala hlavně masa. Tučný čtvrtek, který letos vychází na 28. února, uvozuje posledních šest dní obžerství a nezřízeného masopustního veselí před Popeleční středou a dlouhým, čtyřicetidenním půstem. Je to den organizovaného přejídání, kopců masa a hor sladkého pečiva, který měl křesťany připravit na půst. Jde o grandiózní finále posledních dní masopustu, svátku hodování, tanečních zábav a zabijaček. Přirozený koloběh hospodářského roku přisoudil lidem o masopustu jasný úkol: pořádně se zasytit a užít si dostatku, než přijde vymrzlé období, které do spíží nepřinese žádné nové zásoby a potrvá až do jarního probuzení přírody. Proto se od Popeleční středy, jež následuje po Tučném čtvrtku, drží až do Velikonoc čtyřicetidenní půst. První písemné zprávy o masopustních radovánkách na našem území pochází již ze 13 století. Ve středověku a raném novověku se v tento den jedla zvěřina, a kdo tuto možnost neměl, dopřával si jehněčí, skopové a hovězí. Naši dávní předkové si na toto období veselic velmi potrpěli, což někdy velmi hlasitě odsuzovala církev, ale bylo jí to celkem málo platné. Je nutno dodat, že tehdy bývaly masopustní veselice mnohem bujařejší a rozpustilejší než dnes. Tučný čtvrtek má po dlouhá léta v kalendáři obce své pevné místo. Na Tučný čtvrtek, kdy začínala příprava na masopustní neděli. Měli bychom si dopřát koblihy, tučné maso a zapít to pivem. Smažení koblih o posledním masopustním čtvrtku se datuje od 17. století. Pro Tučný čtvrtek jsou už od středověku typické koblihy, smažené ve vysoké vrstvě oleje a plněné marmeládou, povidly nebo mákem. Ne vždycky se však připravovaly nasladko, jako je tomu dnes. Například za šumavským horským hřebenem v Bavorsku se do nich dávala ostrá hořčice a jiné pikantní pochoutky. Na stole však takové koblihy bývaly spíše jako vtipné zpestření než coby vyhlášená delikatesa. Tomuto moučníku byla dříve přisuzována magická síla. Několik kousků z první upečené várky koblih se vždy uschovalo, usušilo a posléze rozdrtilo na prášek. Během roku se pak tento prášek přidával do krmiva nemocným zvířatům. Důvodem hojného jídla v tyto dny však nebyl jenom samotný požitek z jídla, ale také vazba na pověry: říkalo se, že kdo v tyto dny hodně jí, bude mít dostatek jídla na stole po celý rok. Toho dne se také nikde nepralo, aby se v hospodářství neusadily tučné blechy. A ještě ke koblížkům. Víte, že za posledních 300 let byly koblihy jasně nejslavnostnější celoroční lahůdkou v celých Čechách, a to jak na venkově, tak i ve městech? Pekly se při všech významných církevních svátcích, k masopustu, na svatby, křtiny, dožínky, poutě, posvícení i pro zimní koledníky. Nejen každý kraj, ale i řada města a vesnic má svůj tradiční recept, předávaný z generace na generaci. Ale přes jejich obrovskou oblibu nejde o výjimečnou českou specialitu a původní možná ano, možná ne… O prvenství a původ koblih s námi soupeří hned několik zemí – zejména Rakousko, ale i Švýcarsko, Německo a další…Rakušané si například nárokují jejich autorství, díky jisté ctihodné pekařce Cäcilii Krapfen, která údajně poprvé osmažila koblihy o masopustu léta páně 1690 a naplnila je zavařeninou. Jiná věrohodná zpráva zase připisuje prvenství jisté nejmenované kuchařce, která je prvně upekla na setkání císařů v roce 1812 ve Vídni… Jenže již v 16. století se v Čechách přezdívalo masopustu „Karneval z Koblihovic“. Koblihy se připravovaly sladké i plněné zeleninovými či masovými náplněmi (ale i račí směsí), tehdy vždy na másle.V rodinách bohatých i chudých. V kronikách jsou zaznamenány obrovské požáry, které vznikly právě od hořícího másla při pečení koblih. Jihlava vyhořela celá v roce 1523. Zbyl jen klášter sv. Kříže, dům kata a dům povětrných ženštin. Bylo i 22 mrtvých…To prý se opily ženy soukeníků a dostaly chuť na koblihy… V 19. století už přípravu koblih ovládlo levnější a snadno uchovatelné sádlo. První zmínky o specializovaném pekaři kobližníkovi pocházejí již ze 14. století. O něco mladší jsou zmínky o ženách – kobližnicích. Ve středověku slovo koblih symbolizovalo masopust. Ve středověkých receptářích se setkáme s rozličnými náplněmi a různými druhy koření, které hospodyňky do koblížků přidávaly. Jedná se třeba o řeřichu, šalvěj či kdoule. Koblihy se smažily ve vysoké vrstvě toho nejlepšího oleje (někdy i bukvicového). Olej lidé nedokázali konzervovat, a proto si v zimním období, kdy se lisoval, oblíbili právě smažené koblihy. Zdroj: Časopis český lid, Klaretova čítárna, Svět potravin Připravuje: Miroslav KŮS ANDRES Foto: archiv autora