Zprávy z internetu

  …Člověk sedí při sítích, docela tichounce, doufá a čeká, jen co milý Bůh ráčí dáti. To si pak přisvojí a užívá ke chvále Boží a k užitku svému. Čihařství – jemné, líbezné a užitečné umění. Johann Colerus, 1612… Vydržíte-li pozorovat ptačí hejna stejně trpělivě, jako to dělali staří horalé, poznáte, že během několika hodin přeletí hory neuvěřitelné množství ptáků. Jen ten, kdo zná ptačí hlasy, pozná, kdo nad jeho hlavou pospíchá ze severu Evropy: zvonci, pěnkavy, jikavci, čížkové, konopky, hýlové, dlaskové, stehlíci, zvonohlíci, strnadi. Se semenožravými ptáky přicházejí skřivani polní a lesní, lindušky, špačkové, s nimi holubi hřivnáči a

mnoho dalších ptačích druhů. Za nimi se toulají severští drozdi kvíčaly a cvrčaly a některé roky přicházejí do hor i otužilí ptáci, kteří opustí rodný sever jako poslední – barevní brkoslavové a něžné čečetky. Je cosi úchvatného v tom utkvělém, tichém pohybu ptáků celým světadílem, v cestě, která nezná ani zemské hranice, ani lidské překážky. Do krajů, kterými protahují, přinášejí ptáci na svých křídlech i odvěkou lidskou touhu po jiném životě, cizích světě a neznámých krajích. Tam, kde ptáci zaslechnou své druhy, volající na ně z čihařových klícek, snesou se – poslušni tisíciletého ptačího zákona – k zemi a čekají, až se k nim jejich bratři připojí a rozmnoží jejich hejno. Pěnkavy, sýkorky či konipásci se před dávnými časy objevovali na talířích chudých horalů. Jejich lovu se věnovali ptáčníci neboli čihaři. Původně se lovili drobní ptáci jen pro maso. Venkovský člověk se většinu času staral o svou obživu a nepohrdl ničím, co mohl v přírodě získat. Zatímco lov zvěře byl výsadou panovníka a šlechty, drobné ptactvo mohl lovit každý; zprvu (asi do konce 15. stol.) zcela neomezeně, později jen se souhlasem vrchnosti a za roční poplatek – čižebné. Ptáci se paradoxně objevovali na stolech nejchudších vrstev i jako součást vybraných hostin. Např. na známém seznamu jídel, zkonzumovaných během oslav svatby Viléma z Rožmberka a Anny Marie Bádenské, které se konaly od 16. ledna do 1. února 1578 se vyskytuje 20 677 drozdů, hrdliček a holubů. Na další a poslední Vilémově svatbě, s Polyxenou z Pernštejna, se snědlo 11 560 kvíčal. V chudých domácnostech se z ptáků, hlavně vrabců, nejčastěji vařila polévka. Někdy se ptáci z vývaru vyndali a dopekli. Vrabci tak poskytli spolu s chlebem kompletní oběd či večeři. Ptáci pro potřebu kuchyně se prodávali na trzích po tuctech, mandelích nebo kopách. V 19. století v českých zemích konzum drobného ptactva zvolna ustává, přesto ještě v kuchařce Magdaleny Dobromily Rettigové z roku 1844 najdeme několik předpisů na jeho úpravu. Čihařské řemeslo bylo rozvinuté především v 18. a 19. století. Ptáčci v sítích a pastích končili i pro chov. Dělali pak společnost obyvatelům horských chalup. V 19. století se velmi rozšířil chov ptáků v klecích. Téměř v každé městské domácnosti měli klícku se zpěvným ptákem. Ptáci svým zpěvem, pestrým zbarvením a čilým pohybem obveselovali celé rodiny. Ptačím zpěvem, jeho kvalitou a módními vlivy se zabývala lidská společnost od nepaměti. Záznamy o ptačím zpěvu nacházíme už v dílech řeckého myslitele Aristotela ze Stageiry (384–322 před Kristem), žáka Platona. O ptactvu psal také řecký básník Homér ve svých okřídlených eposech. I pozdější filosofové, ornitologové a hudebníci se mezi sebou přeli, kdo ze zpěvného ptactva je tím pravým virtuosem a jeho hlas je člověku nejmilejší. Často je zmiňován, pro svůj bohatý hlasový fond, „král“ zpěvného ptactva slavík. Kulisa jeho zpěvu byla často využívaná při milostné konverzaci hlavních hrdinů předních dramatických děl světové literatury a divadla. Hlavní zápletka se zpravidla odehrávala o půlnoci, při svitu luny, za doprovodu klokotu slavíka…Největšími milovníky zpěvných ptáků byli dělníci a řemeslníci pracující doma, např. tkalci, skláři, krejčí, ševci, jimž ptačí zpěv zpestřoval monotónní lopotnou práci. Často bývalo v domácnosti několik vlastnoručně vyrobených klecí s ptáky. Chovali se stehlíci, čížci, konopky, hýlové, pěnkavy, pěnice, kosi, drozdi, rehkové, sýkorky, slavíci apod. Ptáky do měst dodávali čihaři, pro chov v kleci vybírali pěkně vybarvené samečky, chycené samičky pouštěli. Chovanci v klecích vyžadovali značnou péči – každodenní čištění klece a zásobení krmivem a vodou. V nárocích na krmení se zásadně lišili ptáci zrnožraví, označovaní jako tvrdozobí, a hmyzožraví – měkkozobí. Potravu tvrdozobých ptáků tvořila semena: semenec, lněné semínko, proso, mák apod., doplněná jeřabinami a dalšími bobulemi. Měkkozobí ptáci dostávali moučné červy, které si chovatel sám pěstoval v bedýnce či hrnci pilinami, otrubami a kusem hadru nebo králičí kůže. Rovněž se krmili strouhanou mrkví, houskou máčenou v mléce, nadrobno nakrájeným vařeným vejcem a masem, mravenčími vajíčky nebo sušenými jepicemi. Jen někteří ptáčníci si mravenčí vajíčka opatřovali sami. Většinou se jejich sběrem zabývali chudí venkovští lidé; domkaři, chalupníci a bezzemci. Prodávali je obchodníkům s ptáky ve městech. Šumavští sběrači byli nazýváni brabenáři. Vyznačovali se rukama rozežranýma od kyseliny mravenčí. Hlavní sezóna byla pozdě na jaře a v létě. Používalo se několik způsobů sběru. Nejdůmyslnější byly ty způsoby, při nichž mravenci vedeni instinktem sami vytřídili kukly od ostatního obsahu mravenčí kupy – jehličí a hlíny. Obsah mraveniště se nabral do pytle a doma v kuchyni vysypal na režnou plachtu. Okraje plachty se přehrnuly dovnitř a podložily větvičkami. Mravenci ihned začali nosit vajíčka pod okraje plachty; sběrač jen občas prohrábl vrstvu materiálu a sledoval, kdy mravenci ukončí transport kukel a začnou nosit jehličí. V tu chvíli narovnal okraje plachty, sklepal kukly z větviček a peroutkou je smetl na kus březové kůry. Někteří sběrači to prováděli venku. Pokud svítilo slunce, mravenci pracovali usilovněji. Čihařské řemeslo bylo dost náročné. Ptáčník na čihadla, tedy místa odchytu, chodil už před rozedněním a pak tam strávil často celý den a ze sítí a pastí dokázal vytáhnout přes 200 ptáčků denně. Ptáčnictví (čižba, čihařství) bylo velmi starým a náročným řemeslem popsaným i Komenským v Orbis pictus. Nejstarší písemný záznam o něm z našeho území podává patrně Kosmova kronika (1119 – 1125): „…Nic nezmohou záseky Čechů proti Němcům, tak jak nadarmo bývá roztažena síť před očima ptactva…“. Ve středověku existovalo ptáčnictví vedle myslivosti a sokolnictví jako samostatná profese. Dle Ottova slovníku naučného z roku 1892 jde o „lapání ptactva rozmanitým náčiním“. Ptáčník na čihadla, tedy místa odchytu, chodil už brzy ráno, zůstal zde často celý den a ze sítí a pastí dokázal vytáhnout přes 200 ptáků denně. Za pomoci volavých ptáčků v klíckách se ptáci nalákali a chytali na lepem pomazané vějičky, do sítí, osidel či žíněných ok. Ze středověku se dochovalo mnoho písemných záznamů nebo zmínek o čižbě, čihařském náčiní a vybavení čihadel, metodách lapání i úlovcích. Býval to jediný způsob lovu, který až do 15. století mohli volně vykonávat prostí lidé bez povolení své vrchnosti, případně ptáky lovili přímo pro panskou kuchyni. Později se objevovala různá omezení, např. se omezovala doba chytání a byl potřebný souhlas vrchnosti nebo majitele pozemku. Čihařská sezóna začínala na přelomu léta a podzimu. Všichni ptáci už vyhnízdili a přepeřili. V té době již začala přilétat první hejna ze severu. Místa k lovu ptáků – čihadla – bývala na návrších osázených jeřáby a křovinami. Čihař měl jednoduchou boudu spletenou z proutí, z níž měl výhled na všechna lapací zařízení. K lovu mu pomáhali ochočení volaví ptáci (volavci, voláci), držení v proutěných klíckách. Svým zpěvem lákali hejna ptáků svého druhu k nastraženým léčkám. Někdy si musel ptáčník poradit bez volavce a napodobit hlasy ptáků pomocí vábniček. Dalším čihařovým pomocníkem byla sova – obvykle sýček obecný zvaný kulich nebo kalous ušatý. Lov využíval vrozené averze denních ptáků na sovu. Nalétávali na ni a snažili se ji křikem zahnat. Kulicha přenášel čihař v kapse, na čihadle ho uvazoval za poutka. Úsměvným způsobem vysvětluje princip lovu se sovou Crescentius v 10. knize nejstarší středověké zemědělské encyklopedie (1305): Kalous neboli pouněk a sajc neboli pounkový jsú jednoho přirození a jsú ptáci více noční nežli denní… Protož poněvadž jsú škaredí a řídko od jiných zvířat bývají vídáni, diví se jim ptáci, když je uhlédají, a žádají je viděti, nebo duše tak hovadská jako rozomná v nových věcech a neobyčejných zvláště mívá kochání. Protož lidé, vidúce obletovati jiné ptáky vokolo kalousa a sajce a na ně s velikú chtivostí hleděti chtějíce, vymyslili jsú, kterak by ty ptáky lapali, kteříž k kalousovi a sajcovi rádi se přibližují… Živi jsú pak všelikým masem a zvláště myši jedí, a když se slušně najedí, potom se postí za tři neb za čtyři dni a kalous až do osmi dní pro hlad nebývá uražen. V ptáčníkově domácnosti viselo mnoho klecí s volavými ptáky a ptáky na prodej. V prostornější kleci mimo obytnou místnost přebýval sýček. Byl-li dobře ochočený a mohl volně létat po chalupě, vychytal zde spousty myší. S ptáčnictvím úzce souvisela řada dalších činností, jako výroba klecí z lískových či jiných prutů, příprava lepu, výroba pastí, získávání čerstvých nebo sušených mravenčích kukel apod. Ptáčník rovněž choval, množil a potom prodával zpěvné ptáky. V roce 1870 vyšel první zemský zákon na ochranu ptactva, který ptáčnictví zakazoval, lovení ptáků na jídlo se mělo přísně trestat. Přesto ještě dlouho poté končili na talíři malí zpěvní ptáci jako jikavci, čečetky, brkoslavové, kvíčaly a další. Po dalších zákonných omezeních a zákazech a vzhledem ke společenským změnám ke konci 19. století a přesunu obyvatel do měst ptáčnictví postupně upadalo, zanikla i jídla z ptactva. Z ptáčníků zůstali jen ti, kteří chytali a prodávali zpěvné ptáky, zejména stehlíky, konopky, čížky, pěnice a slavíky. Odchyt zpěvných ptáků pro chov v klecích se udržel prakticky až do druhé poloviny 20.století. Do současnosti se zachovaly některé vědomosti a dovednosti, které si ptáčníci předávali po stovky let. A ještě pověst – Ptačí žena Šli dva chasníci lapat ptáky. Natřeli větvičky lepem, přichystali si síť a ukryli se do houští. Jeden z nich začal houkat na píšťalku, a tím napodobovat sovu. Ptáci z okolí rozrušeni zvukem přilétali v houfech a chtěli na vetřelce útočit. Jak létali kolem keře, slepovala se jim křídla a oni padali na zem. Naši dva čihaři vylezli z keře a začali nebohé ptáčky sbírat. Tu přilétl nějaký pták a sedl na vedlejší strom. Byl černý, duhově se leskl a oči mu rudě žhnuly. Skákal z větve na větev, až přilétl ke keři, zalepil se a spadl jim k nohám. V životě takového ptáka neviděli. Hned se po něm hnali, ale pták jim zmizel v trávě. Hledají, hledají, ale pták nikde. Náhle se zjevila divná postava a kráčela po úzké zvířecí stezce k nim. Jde jako duch, ani větvička nezachrastí. Když je míjela, nevěřili svým očím. Měla nohy tenké jako kůstky a na nich červené punčochy. Sukni také červenou s černými kolečky, krátký kabátek a ruce na prsou zkřížené. Obličej kost a kůže, nos jako zoban. Na hlavě jí sotva držel starodávný čepec. Kolem očí vějířky z pírek. Řekl bys maškara z masopustu, ale byl podzim. Ani se na ně nepodívala a šourala se dál. Chasníci za ní nemohli, ale viděli, jak přešla bažinu v místech, kde by člověk jistě utonul. Pak se pomalu rozplynula. Hrůza je obešla, všeho nechali a utíkají domů. Za několik dní jeden z nich umřel na choleru a druhý se po čase ztratil v lese. (Vogelsang) Zdroj: Ottův slovník naučný, díl VI., str. 781 Za pověstmi Šumavy Ondřej Fibich, BERANOVÁ, M.: Jídlo a pití v pravěku a ve středověku. Praha 2011, s. 292–293. VERMOUZEK, R.: Sběrači mravenčích vajíček. Český lid 58, 1971, s. 40–41.Crescenti bohemi Partem altera libros VII – XII continentem. Čs. zeměděl. muzeum ÚVTI, Praha 1966, s. 76. RODOVSKÝ Bavor z Hustiřan: Kuchařství to jest knížka o rozličných krmích. Praha 1975. Připravuje: Miroslav KŮS ANDRES Foto: archiv autora