Zprávy z internetu

  Historie hospodaření v lesích sahá do dob Tereziánského patentu z roku 1754. Následovalo dlouhé období od spravování lesů, které byly součástí šlechtických majetků. Na přelomu 17. a 18. století vznikají na Šumavě první dřevařské osady, ve druhé polovině 18. století pak díky mohutné dřevařské kolonizaci těžba dřeva proniká do vyšších poloh hor. Vytěžené dřevo bylo nutné z hor dopravit k místním podnikům i do vzdálenějších českých, německých a rakouských regionů. K tomu na Šumavě sloužila důkladná vodní síť v podobě řek a plavebních kanálů a ostatní druhy tradiční dopravy jako saně, volský a koňský potah. Tažní voli se zúčastnili

obou světových válek, hrají významnou roli v bájné legendě o Přemyslu Oráčovi, jsou na pražském orloji, bankovkách, mincích, vlajkách i ve vánočních jesličkách. Na počátku dvacátého století počet tažných párů volů trojnásobně převyšoval počet koňských. Kde jsou voli teď? V tomto horském prostředí, ale nebyla doprava dřeva koněm tak frekventovaná jako jiné druhy zápřahu, ke kterým se řadil zejména volský potah.Volské potahy patřily mezi nejoblíbenější způsob místní dopravy. Důvodem byly především sociální a finanční faktory, které zapříčinily, že se postupně upřednostňoval zápřah hovězího dobytka. Nejen proto, že byly provozně nenáročné, ale vyšly i laciněji. Termíny týkající se chovu skotu připomíná Ottův slovník naučný: „Po narození dochov skotu zove se tele, samčí bulíček, samičí jalůvka. Po odstavu do prvního připuštění nazývá se samčí tele bulíkem, pak býkem, jalůvka do prvního otelení jalovicí, pak krávou prvničkou, dojnicí a konečně starou krávou. Vykleštěný býk nazývá se volkem, později volem.“ Přeměna divokého a nevyzpytatelného býka za silného ale mírného volka byla snadná a dala vzniknout samostatnému řemeslu. Ještě do konce před osmdesáti lety se v na Šumavě pohyboval občas muž se zeleným kloboukem s kšticí zvířecí srsti nebo barevných pér, vše­obecně zvaný „miškař“. Uživit totiž koně v náročných vysokohorských klimatických podmínkách, kde půda s nízkou úrodností neposkytla kromě sena dostatečné množství produktů, bylo velmi obtížné. Dřevaři proto pracovali v lese především s volským potahem. Vůl totiž vedle menších nákladů měl na rozdíl od koně výhodu, že disponoval při tahu daleko větší silou. Na druhou stranu oproti koni byl vůl při práci pomalejší. Šumavský dobytek byl k přepravě těžkých klád v lese přizpůsoben drobnějším vzrůstem a silnýma nohama s paznehty uzpůsobenými do kamenitého šumavského terénu. V době volských potahů a povozů nebyl problém z těchto podmáčených lesů stáhnout poražené dřevo. Silní ale poněkud pomalí volci byli zapřahováni do potahů, ale hlavně byli nepostradatelní při orbě u šumavské chalupy. Na počátku následujícího 20. století chov koní rostl a naopak začalo docházet k omezování volského potahu, jež v té době byl upřednostňován k práci v horském prostředí převážně německy mluvícím obyvatelstvem. Volský potah byl mnohdy více ceněn než koňské spřežení. Kastrovaná zvířata mají méně aktivního pohybu a mnohem rychleji přibírají na váze. Volský potah většinou táhl sedm až devět klád, záleželo na průměru a délce stromu. Při stahování dřeva se volci osvědčovali líp než koně: táhli klidněji a hned zastavili, když na to někde došlo. Hmotnost vola dosahuje i 800 kilogramů a navíc při krmení dostačovalo k uživení vola seno s řezankou, zatímco kůň vyžadoval obrok. Koně tak nebylo vůbec jednoduché uživit. Pravděpodobný zánik každodenního užití volského potahu na Šumavě k roku 1957, kdy ho ještě vlastnili obyvatelé ve Filipově Huti. Co se kdysi psalo.: V roce 1897, přesněji 27. března se stalo v lese neštěstí, když strážovský hospodář Josef Zollpriester vyjel s volským potahem do lesa pro vývraty po velké vichřici. Všichni ho od toho odrazovali, neboť silný vítr ještě neskončil, ale Zollpriester ničeho nedbal. Při práci najednou opět vítr zadul a jeden strom se rychle skácel k zemi. Než úplně dopadl, tak zabil jednoho vola a Zollpriestera také zranil. Jedině čeledínovi se nic nestalo. Poté se prý ve Strážově dlouho povídalo, že kvůli jednomu volovi přišel druhý vůl o život. Také v současnosti, když po nějaké kalamitě je zákaz vstupu do lesa, někteří lidé ničeho nedbají a vědomě svůj život ohrožují.   Zdroj: SLAVKOVSKÝ, P. Tradičná organizácia chovu hospodárskych zvierat slovenských rol´níkov v strednej a južnej Európe, Tradiční agrární kultura v kontextu společenského vývoje střední Evropy a Balkánu, Brno: Masarykova univerzita 2012, s. 118. KRAMAŘÍK, J. Zápřah skotu v Pošumaví, Československá etnografie, 8, 1960, Připravuje: MIROSLAV KŮS ANDRES Foto: archiv autora