Zprávy z internetu

„Všechno má svůj konec, pouze jitrnice dva.“ Jaroslav Seifert: Zabijačka Stařičká Muso z Illiady, volám tě dneska postaru. Kde jsi tak dlouho? To bych hlady umřel nad mísou ovaru. No sláva! Konečně jsi tady! Kdo? Snad ne slavná Musa ona? Ach ne, jen nastrouhaný křen. A z kotle pára libovonná stoupá v obláčcích do oken; tu na světě nic nepřekoná. Zpívám dál k poctě zabijačky: k smrti rád chřupku na oušku, Teď hodně křenu, a jen plačky beru si kousek laloušku. Musí být horký z naběračky. Jak se ten vepřík mohl vtělit v ty vůně čerstvé tlačenky, chuť jaterniček, tmavých

jelit! Už nalijte mi do sklenky, však pozorně, je škoda přelít. A teď ať dovoleno je mi, připíti k slávě toho dne vám všem a potom s vámi všemi i naší půdě úrodné v té krásné české zemi. Zatímco období Vánoc je pro lidi důvodem k radosti, pašíkům nastává pohroma. Aby se hodovní stoly mohly jak se patří prohýbat, začnou se na dvorcích šumavských vesnic dít věci. Naši předkové se těšili na příchod Vánoc dlouhé týdny a vůbec jim nevadilo, že peněz bylo poskrovnu. Vánoční dárky, které naděloval Ježíšek, očekávali v tušení velmi potřebných věcí, které by se tak jako tak musely koupit. Zato na jídle nešetřili. Tabule byla poměrně bohatá a i v chudších rodinách si lidé dopřávali několik chodů. Vždyť Vánoce patřily hned po Velikonocích k jedněm z nejslavnějších křesťanských svátků. V tradičním lidovém prostředí se zabíjačka odehrávala před Vánocemi nebo o masopustě – kvůli zaopatření rodin vepřovým masem a sádlem v zimním období i z důvodu nedostatku krmiva pro dobytek a domácí zvířata. Již z poloviny 19. století je doložený předvánoční prodej dětských hraček v podobě prasátek ze dřeva, hlíny či perníku. Velkého rozšíření doznala v českém prostředí pověra, že ten, kdo se postí, uvidí večer zlaté prasátko. Povědomí o tomto velice archaickém zvyku, poprvé doloženém na sklonku 16. století, přežívá do současnosti. První zabijačky se podle historických dokumentů konaly už v 10. století našeho letopočtu, kdy se tvořilo řemeslo řezníka. První skutečný cech řeznický byl ovšem zřízen až roku 1359. Řezníky předstihli krejčí, kteří privilegium získali již v roce 1318. Řezníkům to však nemuselo nijak vadit, protože když král Karel IV. nařídil, že cechové se musejí při slavnostních příležitostech seřazovat v určitém pořádku, na první místo postavil cech řeznický. Ten tedy kráčel v čele průvodu se svou červenou korouhví, na níž byl na jedné straně vyobrazen jednoocasý bílý lev bez koruny a na druhé straně brána s mříží se dvěma oděnci, kteří do brány sekají sekerami. Tento privilegovaný motiv řezníci získali od Karlova otce Jana Lucemburského, který jim ho udělil za hrdinský čin z 28. listopadu 1310, kdy Prahu obsadila korutanská vojska. Řezníci se však na žoldnéře u jedné z městských bran vrhli, bránu otevřeli a královským vojákům tak umožnili průnik do města.Aby bylo možné velké množství sádla, masa či výrobků z vnitřností dobře uchovat, patřily jim zimní měsíce. Období mezi prosincem až do masopustního úterý tak patřilo právě zástupcům tehdy jednoho z nejváženějších řemesel. Venkovský život byl v minulosti obohacen o různé tradice a rituály a právě domácí zabijačka patřila k těm nejočekávanějším před vánočními svátky. „Domácí zabijačka byla v rodině vždy velká událost, bylo to mnoho práce, ale taky hodně legrace a hlavně mezilidského přátelství.“ Typickým měsícem pro jejich uspořádání se často uvádí prosinec, neboť, jak je obecně známo, jeho dřívější název byl „prasinec“. Kdyby to zůstalo na Josefu Jungmannovi, jmenoval by se prosinec prasinec. Slovutný obroditel, který mimo jiné nahrazoval latinské názvy měsíců českými jmény, zohlednil fakt, že v prosinci se hojně porážka prasata. K Vánocům patřily také zabijačky. S církví vyžadovaným půstem na Štědrý den se lidé vypořádávali po svém. Vepře porazili už 23. prosince. Že se tím lidé dostávali do rozporu s církví, která po svých ovečkách požadovala na Štědrý den půst? Žádný problém. Zabíječka se odsunula o den před nebo za Štědrý den. Večeře 23. prosince bývala tak bohatá, že se pro ni vžilo označení hojná, tučná nebo obžerná, a nebo také tučný večer. A vepřové se jedlo i na Boží hod. Někde ale bezmasý půst nenašel uplatnění vůbec. Lidé totiž věřili, že pokud by na Štědrý den nejedli maso, pomřel by jim dobytek. Přejedené těžké žaludky bylo třeba léčit – samozřejmě jak jinak než alkoholem. Kromě léčivých účinků se ale, stejně jako dnes, připíjelo na všechno možné – od dobré úrody až po mír mezi lidmi. Kupodivu se příliš neliší od obvyklých postesknutí nad konzumním charakterem dnešních svátků. Magdalena Beranová cituje Jana z Holešova, současníka Karla IV. a jeho syna Václava. „Když vyšla hvězda,“ stěžuje si tento břevnovský mnich, „nejedli mírně k osvěžení těla, nýbrž se přežírali a opíjeli a až do rána hráli v kostky. Teprve ráno potom spali, místo aby šli do kostela na mši.“ A tím jeho znechucení vánočními obyčeji nekončilo: „Měšce drželi v ruce a míchali penězi ne proto, aby je rozdávali, ale aby se jim budoucí rok peníze množily a aby na ně měli štěstí. Dárky posílali ne na památku nebeského seslání, nýbrž aby sami měli po celý následující rok štěstí. Ti, kterým se toho večera něco odepřelo, prorokovali: Zle se ti povede tohoto roku, protože tohoto večera nic nedaruješ.“ Průběh zabijačky měl svá ustálená pravidla jako je například chytání krve, paření a čištění prasete, atd. Maso získané z prasete se připravovalo k přímému pečení, smažení, vaření, k naložení, zpracování do klobás a k zavaření do zavařovacích sklenic. K zabijačce se také v minulosti pojily některé obřady a zvyky. Před porážkou bylo například prase souzeno a četl se mu rozsudek. Projevem největší pocty bylo snězení vepřového mozku. Děti dostávaly ledvinky, sousedům se posílala játrová omáčka s kousky masa a vnitřnostmi. Příbuzným a sousedům se posílala výslužka v podobě polévky, masa, sádla a zabijačkových specialit. Obdarovaní se na oplátku odměnili výslužkou z vlastní zabijačky. Tento zvyk měl dlouhou tradici, protože rodina si tak zajistila čerstvé maso a masné výrobky pro dobu, do níž si je sama nemohla uchovat čerstvé z vlastních zdrojů. Díky rozesílání výslužek se vepřové maso dostávalo i do jídelníčku sociálně slabších rodin, které si vepře nemohly dovolit chovat. O zabijačkových lahůdkách se v české literatuře píše poměrně často, počínaje Hrabalovými Postřižinami a konče Františkem Nepilem, který venkovskou zabijačku popsal v povídce Kmotře Petře. Porážka vepře na Šumavě měla i své pojmenování na jednotlivé pochutiny, zabijačka, byla to zvlášťní sváteční příležitost pro všechny. Vařily se jitrnice a jelita (Graupenwürste), děti roznášely zabijačkovou jitrnicovou polévku po sousedstvu. Zelný závitek zvaný šumavsky Galuschte (v Německu Krautwickerl), vytoužená huspenina, lidově „sulc“ řečená, v dialektu „G’stona’s“ (spisovně Sulz, tj. rosol), „taštičky“, „Totschn“ (také „Reiberdatschi“) s vepřovým masem byly a dodnes ještě jsou nám vzácnou pochoutkou.A můžeme pokračovat dále a dále… Zdroj: Národopisná encyklopedie Připravuje: Miroslav KŮS ANDRES Foto: archiv autora (Z cyklu Stará Šumava)