Zprávy z internetu

  Hleď, mlha stoupá nad lesy, až před nebem se skloní. Jedeme údolím, jedeme přes hory, jedno sto bílých koní. Mlha padá hned po ránu, trubka zní naveselo: Trubači, trub jen dál, každý už osedlal, teď jen jet by se chtělo. Mlha stoupá a padá zas, rok za rokem jde kolem. Teď na koně sednem a do Čech se zvednem, za rok i šumavským polem. Jak duchovitý přízrak visí v šeru tyto bílé tkáně a cáry pak, do výše se zvedající z vody slatí, teplejší než vzduch; nabývají určitějších tvarů pokračujícím sesvětlováním krajiny. Bledý jas zalévá prostor přede mnou a

vlevo od Boubína jasní se na ztemnělém ještě nebi veliký průlom, naplněný blankytem nejjasnějších škál; rychle se rozednívá. Zavalená dálava schoulením černých chmur se roztrhává a skupiny jednotlivé zdánlivě s šílenou rychlostí letí, zatím na místě dále se jen převalujíce; okraje jich rýsují se dle podložené oblohy, tony žlutí, cadmiových a oranžových: rumělka dosud chybí. Odtržené části mraků na chuchvalce i malé kotouče mlhové přeměněné unikají sodem, zatím co tony jejich usazují se na odhalené obloze pod sesilujícím svitem blížícího se slunce o obzor výše. Obraz to velkolepý! Hory tonou stále význačněji v přísvitě fialovém a chvílemi zdá se, že zapalují se záblesky jasně rubínovými. Doplňující barvy ploch tmavomodrých dole tím více tryskají vysoko vzhůru mezi rakety paprsků sněžných a citronových, od cadmií až k růžovostem zalomených mořenových laků. Mohutné víry vzduchové točí se prostřed barvami operujících oblačných dálav, škubajíce a kroutíce celým tím mořem chmur, zaléhajícím ranní záplavu stejně jako obrysy terénu dole. Ve vlhkých propastech údolí drásají slatinné páry a cáry mlh, ženouce je po směru odcházejícího divadla vzkříšení světla mraků, vystřídaných vzápětí kotouči oblaků zrůžovělých, plovoucích již v určitém ostře barevném svitu. Zraku mému dosud zahaleno slunce blíže ku obzoru stoupá. Přírodu spící zvolna paprsky reflexí z mrtvého sna budí, když v temnotách hlubin pode mnou zrozen jest první náznak stínu! Stín, toť míra a váha svítání. Bezvládně klesá tma se skrání hor stále níže a níže, doleji do prohlubní. Náhle ostrý svit vbodne se mi v zrak a paprsek prudký v intensitě své zažehne nad hvozdy lačně příchod jeho čekajícími vznešenou píseň dne: Slunce vyšlo! Purpurový ovál, nikoliv koule, neboť neviditelná oblaka slunce splošťují. Klam tento potrvá netnou ještě chvíli. Není barvy, tonu a valeuru, jež by chyběla v sousedství tohoto zázraku. Zdá se, jakoby den sebral veškerou zášť svojí a ubíjeti se jal všemožnými zbraněmi světel zbývající temnotu noční. Dlouhé stíny snují se nyní nerušenosvětlovaných pláních. Horské vrcholy zasmály se pod doteky slunce, nově se zrodivšího dne; den převalil se celou tíhou po zlatými kšticemi Zory polaskaných končinách. Po východu slunce nastává čarovné ráno. Pohřížena jsou však zde dlouho ve stín místa nížin; rokle a slatě zejména v rozlehlém hvozdu pod Roklanem na bavorské straně dosud tonou v šeru a jitřní mlze; velikán tento masivem svým je dlouho do poledne záclonou zabraňující paprskům slunce přístup do hlubin lesů, drží. Všechna údolí vyvýšeninami Roklanu posud zastíněná se ještě v parách utápí a jen na lesy výše položené slunko září, prodírajíce se na české straně dosti záhy i do dolin a propastí, které zalévá širokými pruhy zlata. Pohoří v mlžných dálavách k jihozápadu, až někde za Lesem Bavorským, kde místy probleskuje řeka Dunaj, sluncem nízko stojícím jaksi zvroucnělo a zkrásnělo oproti při západu, neboť perspektiva vlnovitého horského terénu mohutně za okem divákovým ozářena jsouc vzrůstá a stává se zajímavější, byť o jednotlivosti detailů ochuzena byla. Polední a Plesná hora, část Falkensteinu a v dálce růžovící Javor, s po pravé straně Jezerní Stěnou a Horou, toto moře hvozdů nyní má své zeleně bujnou oranží potažené, mocně kontrastující se studenými partiemi lesů v popředí, Steiningem a Prekleitenským hřebenem, temnotou stále ještě zahalených a plných nejrozmanitějších hloubek stínů tak zajímavých, že jen těžce oko se s nimi loučí, aby následovalo hru světel. Podobně tomu i na druhé straně hor. Ze slatí Plattenhausenských počínám pozorovati teprve nyní se objevivší proti postupujícímu slunci oblaka mlh a par; holá kupa Luzného dlouho krvavě plane, světly vyššími se nezměkčujíc. Počínají se též třpytiti drobná jezírka slatí dole v smutných vždy končinách těchto šumavských Plání, parami obestřená. Připomínají v této časné době, kdy vše měkké a vlivem mlh neurčité, růžové rubíny do středu obrovského ametystu zasazené. Pustota velebná vznáší se nad tímto tichým krajem, melancholickým dále i když slunko po něm se rozlévá. Alpy, jindy tak krásné z roklanské výšiny, obzor jak bílé stráže andělů se zjevivších lemující, toho dne se neukázaly……….. Mnoho lidí už dumalo nad tím, čím Šumava, kraj Karla Klostermanna, tolik přitahuje. Třeba je to její komplikovanou minulostí, možná pohnutými osudy lidí po válce anebo snad hlubokými nekonečnými masívy lesů, horskými hřebeny, dlouhými pláněmi, krásnými jezery, rašeliništěmi nebo prameny Vydry a Vltavy. Možná je to od všeho trochu a možná za tím vězí nedostupnost Šumavy v dobách totality. Když je v nížinách inverze, je nejlepší všechno nechat dole a vyrazit do hor, třeba na Šumavu, kde v tom případě bude krásně svítit sluníčko. A když si uděláte čas a budete na Šumavě už brzy ráno nebo do západu slunce, můžete si vychutnat i daleké výhledy. Obklopeni mlhou, sedíce tiše vedle sebe, putovali jsme dlouho, do kopce nahoru i z kopce dolů a konečně špatnou cestou trochu rovnější, než začala poznenáhlu stoupat a dosáhla široké a pěkné silnice, přes níž se mlha už postupně projasněná převalovala sem i tam a tu kypící, tu zas sbírající výpary země, roztrhala se posléze v bílošedé šlojíře a vyklidila prostor vycházejícímu slunci, které se prodralo z červánků a zlatistých mraků, aby zvěstovalo den a razilo mu vítězně směr. Komu by se chtělo vstávat, když nás za okny vítá mlhavé pošmourné podzimní ráno. Každé hory mají svá tajemství, svoje kouzlo. Šumava patří mezi ty nejmagičtější. Mlhy povalující se na podzim v hlubokých šumavských údolích mají nepopsatelnou atmosféru. Obloha nad Šumavou je plná hvězd přicházejících zimních souhvězdí. Babí léto už dalo krajině vale a začaly charakteristické podzimní mlhy. Válí se v údolích a připomínají nekonečné mořské příboje. Vršky kopců zase ostrůvky v moři. Neklamné znamení, že podzim na Šumavě je v plném proudu. Tak nějak mohla klidně vzniknout pohádka Hrnečku, vař! Zatímco vrcholy hor a okolní lesy zalévá sluneční svit, horským údolím se valí kupa bílé hmoty. Za ideálních podmínek se ocitnete nad hustou vrstvou oblačnosti, připomínající peřinu nebo rozvlněné moře; jindy můžete alespoň pozorovat pomalu se rozpouštějící mlhu v údolí. Zdroj: Leader in Lieder mit Midi Melodies Hans Baumann, autor překladů a českých textů Jan Mareš, Jihočeská vědecká knihovna v Českých Budějovicích, Jose Váchal Šumava umírající a romantická Připravuje: Miroslav KŮS ANDRES Foto: archiv autora