Zprávy z internetu

  Za touhu po svobodě platili lidé daň nejvyšší . Pokud trávíte hodně času v okolí Stožce, Českých Žlebů, Mlak, Strážného – doléhají na vás osudy lidí, kteří tu žili, pracovali a s kterými osud krutě zamával. Lidé přežili 2. světovou válku a čekala na ně další hrůza v podobě komunistů. Bez slitování srovnali vesnice se zemí… dřívější život tu připomínají jen zbytky kamenných políček, planých jabloní, opuštěných hrobů … Bez slitování zacházeli i se slušnými lidmi… Kolik jich popravili, mučili, věznili. Matky oddělili od dětí. Zničili domovy. Spálili veškeré naděje a tužby……. „A co smutnějšího nežli hrob, který je

hrobem hrobu.“ Tak se pokusil dva roky po světové válce a rok po odsunu německých obyvatel zachytit pocit, který měl při návštěvě opuštěného hřbitova v Horní Vltavici, básník a pozdější nositel Nobelovy ceny za literaturu Jaroslav Seifert. To ještě netušil, že vltavický hřbitov bude mít mnohem šťastnější osud než mnohé ostatní, které skončily pod radlicemi buldozeru či hluboko pod hladinou Lipenské přehrady. V Českých Žlebech, najdeme i typický starý německý hřbitov. Hřbitov tam byl založen v roce 1791 stejně jako kostel svaté Anny, ten bohužel nepřežil dobu komunismu, v roce 1965 byl vyhozen do povětří stejně jako řada kostelů v okolí tam na Šumavě. Bratři Josef a Bohumil Hasilové patřili na konci 40. a začátku 50. let k převaděčům, kteří lidem pomáhali uprchnout z komunistického Československa. Kudy vodil jeden z králů Šumavy, strážmistr SNB Josef Hasil, v měsících po únoru 1948 lékaře, kněze, bývalé partyzány, matky s malými dětmi na rukou – zkrátka uprchlíky, kteří chtěli anebo museli utéct před novým komunistickým režimem? Zapomeňte na močály z filmu Král Šumavy – Hasilova nejčastější cesta v podstatě kopírovala prastarou Zlatou stezku, po níž se do Čech už před tisícovkou let dopravovala sůl a další zboží z Bavorska. Od Soumarského mostu přes meandrující Vltavu by to po silnici bylo k hranicím necelých devět kilometrů. Silnici ale Král Šumavy volil jen tehdy, když opravdu spěchal – pravidelně ji totiž kontrolovaly hlídky SNB. Bratr Krále Šumavy Bohumil Hasil zemřel při přechodu státní hranice po přestřelce v noci 13. září 1950. Za jízdy vyskočili z vozu tak, aby na světlech nebylo znát ani zpomalení, které by je mohlo prozradit. Auto je dovezlo až těsně k česko-německé hranici, na křižovatku mezi Schnellenzipfem a Marchhaüserem. Josef Hasil ten terén dobře znal. Věděl, že okolní les je podmáčený a dá se v něm snadno zapadnout až po pás do mokré hlíny. Spolu s bratrem se proto vydal jednou ze stezek, které byly bezpečné a rychle se po nich dalo dojít až k hraničnímu Mechovému potoku. U jeho meandrů oba bratři chvíli odpočívali, než se vydali od lesního výběžku do mírného kopce na protějším svahu. Byla temná noc. Právě takové si agenti překračující hranice vždy pro své akce vybírali. Tentokrát se však z Německa nevraceli do Čech kvůli špionáži, Bohumil Hasil chtěl z Lažiště přenést přes hranice svého teprve ročního syna Jiřího. Bratr mu sice nabízel, že ho za jeho matkou, která už čekala v Německu, dostane sám, ale Bohumil o tom nechtěl ani slyšet. Nakonec se tedy vydali na nebezpečnou výpravu spolu. A nevěděli, že jejich úmysly už dávno vyzradil dvojitý agent. Pustou pastvinou stoupali k horizontu, kde se před nimi začaly objevovat kamenné zídky. Podle jedné z nich se vydali směrem do vnitrozemí. Josef vlevo, Bohumil pár kroků za ním. Po pár desítkách metrů se Josef zastavil. Snad se ozval jeho instinkt, díky kterému vždy vyvázl z nastražených pastí pohraničníků a později získal i svou přezdívku Král Šumavy. Chtěl se vždy držet v otevřeném terénu, daleko od houštin a blízkého lesa. Jenže právě tam to táhlo Bohumila. Kdysi tady pomáhal při lesních pracích a věděl, že kousek odtud vede cesta, po níž by mohli snadno pokračovat. Bratři se vzdálili na několik desítek metrů a každý se vydal otevřeným prostorem po svém. Blížili se k terénnímu zlomu, který byl odtud vzdálený 200 metrů. V tu chvíli se z lesa po pravé straně ozvaly výstřely. „Vzdejte se!“ uslyší z okraje lesa. Josef instinktivně strhne z ramene samopal, aby opětoval palbu do míst, kde viděl zášlehy ohně z hlavní. Jenže po pár výstřelech se mu v komoře zasekne náboj. Hlavou mu probleskne, že by mohl použít i granát, který měl u sebe. Tak by ale mohl ohrozit i bratra. Místo toho se dá na útěk a věří, že to samé se podařilo i Bohumilovi. Hlídka mu ztěžovala cestu světlicemi, které osvětlovaly planinu. Vždy, když nějaká vylétla k nebi, přitiskl se do trávy a pokračoval jen v krátkých okamžicích tmy. Tak se se štěstím dostal znovu až za potok, do bezpečí. A dlouhé hodiny čekal. Vydržel až do rána a v jednu chvíli se mu dokonce zdálo, že svého bratra vidí, ale nakonec zjistil, že to byl jen klam z vyčerpání a rozrušení. Nevěděl, že Bohumil při přepadení utrpěl devět zásahů a že se z bezvědomí neprobral ani ve chvíli, kdy ho převáželi v povozu na nedalekou stanici Sboru národní bezpečnosti u Českých Žlebů. Tam zemřel. Přítomní péesáci mezitím slavili v domnění, že dostali Krále Šumavy. „Lékař přivolaný narychlo z Volar prohlížel v kanceláři nahého muže atletické postavy, na kterém i neodborník poznal, že umírá. ,Z toho už nic nedostaneme. Je prostřílený jako řešeto,‘ mávl rukou lékař a přetáhl mu přes hlavu vojenskou deku. Na chodbě bylo ticho. Všichni čekali na jediné: zda je umírající Josef Hasil. Ukázalo se, že nikdo živého Hasila neviděl, a proto nevěděli, koho mají vlastně před sebou. Byla noc na 14. září roku 1950. I když na hřbitově v Českých Žlebech je od roku 2014 umístěna pamětní deska, připomínající pohraničníky zastřeleného Bohumila Hasila, bratra Josefa Hasila, jednoho z takzvaných králů Šumavy, jeho tělo odpočívá na neznámém místě někde poblíž. V Českých Žlebech na Šumavě hledají historici místo posledního odpočinku Bohumila Hasila – známého převaděče, kterého v roce 1951 zabili pohraničníci. A proč je tak těžké najít Hasilův hrob? Scénárista a novinář Luděk Navara, spoluautor televizního dokumentu Král Šumavy o Josefu Hasilovi, vysvětluje, že existoval předpis, podle kterého lidé zastřelení při železné oponě museli být pochováni tajně. To byl záměr tehdejšího režimu, aby tito lidé nebyli na očích, aby jim tam lidé nenosili květiny, nedělali z nich mučedníky a podobně. V únoru 2014 byla na hřbitovní zdi v Českých Žlebech odhalena pamětní deska Bohumila Hasila. V roce 2016 vznikl pomník v blízkosti místa, kde byl Bohumil Hasil smrtelně postřelen. Matku bratrů Hasilových, Rosalii Hasilovou, pohřbil v roce 1972 dnešní kardinál Miroslav Vlk, který v důsledku toho přišel o státní souhlas k vykonávání kněžského povolání a stal se myčem oken. Pamětní desku Bohumila Hasila, kterého v 50. letech zavraždila hlídka pohraniční stráže v lesích u Českých Žlebů na Šumavě při přechodu státní hranice, zničili neznámí vandalové. Zároveň poškodili i jeho náhrobní kámen na hřbitově v obci. Policie po pachateli pátrá. Zdroj FUCHS, Miroslav. Za touhu po svobodě platili životem. KÖLBL, František. „Mimo stezku“ – Kulturní reprezentace krále Šumavy. České Budějovice, 2017. Diplomová práce. Jihočeská univerzita, Filozofická fakulta. ŠTĚPÁNEK, Radek. Bratr Krále Šumavy má památník tam, kde ho trefily kulky pohraničníků.