Zprávy z internetu
Zobrazení vybraného článku:
Když žena oznámila rodině „zítra bude velký prádlo“, tak to znamenalo, že domácnost bude ten den vzhůru nohama, k obědu budou zbytky od včerejška a večeře studená. Lidstvo už pere víc jak 10 000 let. Přitom tomu není zas tak dávno, kdy se na vesnicích ještě právalo v potoce. A aby se skvrny lépe odstranily, bouchalo se prádlem o kameny nebo dřevěnou lopatičkou do mokrého prádla. Už první krůček k usnadnění praní, vynález valchy, byl tedy přijat s velkým povděkem. Valchy se začínají objevovat od první poloviny 18. století, nejprve dřevěné, později plechové a porcelánové. Čas praní tyto pomůcky
sice zkrátily, ale dřinu neodstranily. Na principu valchy byly sestrojeny první pračky, jejich nevýhodou bylo, že se prádlo rychle opotřebovávalo, ale pradlena už si nemusela máchat celý den ruce ve studené vodě. Praní v dřívějších dobách bylo dost náročné, a tudíž se nepralo, tak často, jako je tomu dnes. Jednalo se totiž o poměrně namáhavý a zdlouhavý proces, kdy se špinavé prádlo dalo do dřevěné kádě s otvorem ve dnu, který bylo možné zacpat špuntem. Káď se špinavým prádlem se pokryla plátěnou plachtou, na kterou se vysypal dřevěný popel, ten se proléval vařící vodou, aby se spařením popela vytvořil louh, který protékal skrz prádlo a spodním otvorem vytékal ven. Tento proces se několikrát zopakoval a následně se prádlo vyvářelo. Vyvařené prádlo se nosilo k potoku, kde jej hospodyně vymáchala, k čemuž používala pracího pístu, a prádlo na kameni, či na špalku „vytloukla“. Tímto způsobem se však pral oděv pouze lněný či konopný, a i ten se časem kvůli nešetrnému praní, značně opotřeboval. Tak tomu ovšem nebylo před 80 – 90 lety, kdy měli střední a vyšší vrstvy obyvatelstva najatou pradlenu nebo dokonce stálou služebnou, která měla za povinnost prádlo ručně vyprat ve sklepní místnosti, které se říkalo „prádelna“. V prádelně byla v rohu místnosti postavena kamna s velkým kotlem, kde se bílé prádlo vyvařovalo. Kotel sloužil jen pro ohřátí vody na praní, která se pak hrncem přelévala do dřevěných necek, které stály na lavici k tomu účelu určeným. V neckách se pak prádlo ručně drhlo rýžovým kartáčem. Aby špína lehčeji s prádla šla dolů, muselo se v předvečer toho dne prádlo namočit do teplé vody se sodou, nebo rozvařeným mýdlem Schicht, které bylo v té době nejlevnější. Prací den byl tehdy v rodinách velkou události. Jednak se muselo brzy vstávat, asi tak ve čtyři hodiny ráno, aby v prádelně byla připravená horká voda a mohlo se začít včas prát, a prádlo se v příhodném počasí ještě téhož dne mohlo v zahradách nebo na dvorku usušit. V zimě nebo při špatném počasí se sušilo na půdě. Suché rovné prádlo (to bylo povlečení, plachty, ručníky, utěrky a různé jiné věci) se nakropené chodilo mandlovat. Hospodyňky musely žehličky ohřívat na kamnech, takže si tím mandlem usnadňovaly svoji práci, žehlilo se jen to, co se nemohlo vymandlovat (na příklad košile, halenky a jiné). Mandl se skládal ze dvou válců pokrytých plátnem, na které se prádlo namotávalo a otáčivou silou stlačovalo, až bylo vyhlazené. Později byly vyvinuté kyvadlové pračky, které přesto, že usnadňovaly pradlenám práci, měly k automatickým pračkám daleko. Prádlo se ještě muselo v kotlích vyvařovat a horké přendávat do kyvadlové pračky, kterou musela nějaká osoba obsluhovat. Její práce spočívala v tom, že s prádlem se muselo alespoň 20 minut nepřetržitě v pračce kývat. To vše se tehdy dělalo ručně, bez přispění techniky. Byla to předchůdkyně elektrické vířivé pračky, která rovněž nebyla dokonalá. Prádlo se v kotli vyvařovalo a horké přendávalo do elektrických vířivých praček. Jejich princip spočíval v tom, že prádlo se pomocí hliníkové vrtulky několik minut otáčelo, až bylo čisté. Pak se vyndalo a vyprané máchalo v několika vodách. Ručně se ždímalo, až se na ždímání vymyslela elektrická odstředivka. Ale i to už byl veliký pokrok. Tyto vířivé pračky a odstředivky se postupně zdokonalovaly až do dnešní podoby, kde je spojeno vše v jednom.Mohovitější rodiny si dávaly prádlo prát, nebo si zjednávaly domů pradleny – alespoň pro takzvané velké prádlo (ložní povlečení a podobně). Tam, kde i žena musela chodit do zaměstnání, pralo se v neděli. V „řádných rodinách“ se pralo v pondělí. Tradovalo se, že „v pondělí perou hospodyně, v úterý perou podruhyně. V sobotu perou jenom svině.“ (konec citátu) I pro praní existoval určitý rituál. Řádná hospodyně měla vypráno už za časného pondělního jitra a šla věšet, jedva slunce vykouklo nad střechy. Jinak se v neděli nebo ve svátek celý byt náležitě vysmejčil, posypala se podlaha jemným pískem, a to nejen ve vesnických chatrčích, někde s podlahou jen z udusané hlíny, ale občas i v bytech městských. Do mnoha domácností rozváželi povozníci vodu a také jemný písek. A ještě šumavskou pověst: V čase senoseče bývalo v jednom šumavském potoce vídat pod vrbovými křovinami houf koupajících se ženušek, které se šplouchaly ve vodě, tropily povyk a rozvěšovaly po větvích rozmanité hadříky a pleny; žádná z nich nebyla větší než roční děcko. Bylo je možno pozorovat z určité vzdálenosti a ony si toho nevšímaly; pokud se k nim chtěl někdo přiblížit, začaly křičet a s velkým rámusem posbíraly své hadříky, s nimiž zmizely šumíce pod vodou. Jeden selský hoch, jinak vášnivý čihař a lovec holubů, nastražil jednou v křoví u potoka past – a skutečně se do ní jedna taková pradlenka chytila. Měla na sobě čisťounké bílé šatky ze lněného plátna, sahající jí až do půli lýtek, na ramena jí rozpuštěny spadaly pěkně česané vlasy. Bez odporu se nechala tím mládencem odnést k němu domů a čiperně se cestou rozhlížela černýma očkama. Sotva ji donesl do jizby, vyhrnula si rukávy, podkasala šatky a k úžasu a obveselení všech obyvatel domu se jala čile uklízet, mýt nádobí, vylezla si dokonce na lavici a dala se do mytí oken, zpívala si a byla v jednom letu od rána do večera, nezastavila se, aniž by ji kdokoli co poroučel. Za soumraku přišel vodní mužíček, vyškrábal se zvenku na zeď a mluvil do okna; pradlenka vylezla na zeď zevnitř a hovořila zase k němu. Chovali se k sobě důvěrně a on jí přikazoval, aby nevyzradila nic z jejich tajemství. – Když se blížila zima, pomýšleli domácí lidé na to, že pradlence opatří boty, ale ona jim nedala na své nožce vzít míru. Rozsypali tedy po podlaze mouku a vzali míru podle ženuščiny stopy. Když byly botky hotovy, položili je žínce na lavici, aby si jimi posloužila dle libosti, ale tu ona počala vzlykat a naříkat, že by měla přijmout za své úsilí odměnu, vzala boty, shrnula rukávy, spustila si šaty a s hlasitým žalobným pláčem vyběhla z domu. Od té chvíle už ji nikdo nikdy neviděl. – Žije dosud žena, jejíž matka byla dítětem v domě svých rodičů, když se ten příběh stal. – Jindy se mělo podařit znovu jednu z pradlenek chytit: byla to prý ale zlá, uštěpačná a nesnesitelná bytůstka a když jí chtěl kdo z obličeje odhrnout vlasy, sahající jí až po paty, poplivala ho a tak dali té jízlivé žínce zase co nejrychleji volnost. (Johann Gebhart /1826-1895/: Oesterreichisches Sagenbuch /Pest 1862/, s. 240) Zdroj: Alice Schulmeisterová Připravuje: Miroslav KŮS ANDRES Foto: archiv autora