Zprávy z internetu

Šibeniční vrchy s oběšenci i tehdy, zdá se podivným způsobem neodolatelně lákaly. Popraviště za městem bylo zapovězené, strašidelné, odporné místo páchnoucí smrtí, jehož mystika však nedávala lidem spát. Za úplňku k popravčímu vrchu vyrážely báby kořenářky marně hledat ve stínu viselců mandragoru a jiné zázračné byliny. Za nimi se k popravišti nocí plížili lovci morbidních talismanů – třísek, skob a provazů ze šibenice, kousků končetin oběšenců, nebo dokonce zloději celých lidských těl. A ten, kdo se na to ponuré katovo panství sám neodvážil, vymýšlel si alespoň hrůzné historky o půlnočních rejích duchů popravených, o sletech čarodějnic nebo tajemném světle tančícím

okolo šibeničního vrchu. Typickým nástrojem kata k zbavení odsouzence života a asi i největším symbolem středověké a ranně novověké exekuce byla šibenice. Stávala obvykle za městem, na blízkém, dobře viditelném kopci zvaném povětšinou „Šibeniční vrch“ a zdobily ji mnohdy již dávno zetlelá těla oběšenců. Osmého února 1362 udělili bratři Petr, Jošt, Oldřich a Jan z Rožmberka svému poddanému městu Rožmberk „královské právo“, které opravňovalo rožmberskou městskou radu i k výkonu hrdelního trestu. V předhusitské době mělo hrdelní právo jen 38 měst. Daniel Kolář uvádí, že městský soud v Rožmberku 24. ledna 1628 rozhodl, že k trestu smrti stětím byl odsouzen poddaný Michal ze Svatomírova za to, že se protivil rychtáři a „dokonce jej uhodil.“ Dnes již zaniklá osada Svatomírov, dnes na území města Vyšší Brod, ležela na samé česko-rakouské hranici, asi 6 km jihovýchodně od Vyššího Brodu, a patřila pod panství rožmberské. Poprava byla pravděpodobně vykonána v Rožmberku. Místo popravy však nelze přesně určit, neboť „stínadla“ byla často na jiném místě než šibenice. Právo soudit a popravovat bylo odňato městu Rožmberk v roce 1765 v rámci reorganizace hrdelního soudnictví. Šibenice města Rožmberk stávala na vrchu, který se nazývá Šibeničník a leží na pravé straně silnice z Rožmberka do Hrudkova. Mapa prvního vojenského mapování, která byla zhotovena kolem roku 1760, uvádí toto místo pod názvem „Galgen Berg,“ což v češtině znamená Šibeniční vrch. Tehdy ještě stálo na temeni výrazného vrchu popraviště se zděným základem a sloupy, které nesly vodorovné trámy. Název vrchu Galgenberg užívali němečtí obyvatelé města Rožmberk až do odsunu v roce 1946. Hans Waltenberger ve své knize z roku 1906 uvádí pověst o studánce na úpatí kopce Galgenberg v Rožmberku, ve které si kat umýval svůj popravčí meč. Dnes zalesněný vrchol měl popraviště na svahu s pohledem na město Rožmberk. V tomto místě se nachází zbytek spodní části šibenice. Lícované lomové zdivo silné 90 cm, které je v rozích zpevněné mohutnějšími kameny, uzavírá obdélník o rozměrech 575×590 centimetrů. Ve spárách jsou vidět zbytky vápenné malty. Na západní straně je výška zdiva až 130 cm nad terén a odborníci určili i pravděpodobné místo vstupu do popraviště a Daniel Kovář se domnívá, že se jednalo o šibenici „studničního typu.“ Obezděný spodní prostor nemusel být nahoře zaklopen, „takže do něj mohly odpadávat části oběšencova těla a kat sem také mohl odkládat již nepotřebné náčiní.“ Na koruně zdiva, vysokého kolem dvou metrů, byly v rozích vztyčeny sloupy, na jejichž vrcholech spočívaly příčné trámy. Pravděpodobně, dle tvaru zbytků zdiva, zde byly 4 sloupy. Šlo o nejrozšířenější typ šibenice v Čechách. Jaká to zvláštní přitažlivost, jaká víra v sílu různých bylinných přísad, biologických ostatků a dalších fragmentů pocházejících z míst, kde byl lidem brán život. Co hnalo tolik zoufalců k tomu, aby tak riskovali? Vždyť tam pod konopnou smyčkou hrozil nejen děsivý útok duchů popravených zločinců, ale i zásah světské spravedlnosti. Zloděj magických „suvenýrů smrti“ dobře věděl, že bude-li zde přistižen, brzo se na šibeniční vrch zase vrátí. Tentokrát však již jako odsouzenec. V pozdějších dobách, kdy již pobyt v blízkosti popraviště nebyl tak zapovězený, je možné pozorovat v bezprostředním okolí šibenic čilý ruch i ve dne. Častým využíváním těchto zařízení došlo k značné otupělosti obyvatelstva k osudu odsouzenců i k zastrašovací funkci popraviště a šibeniční vrchy se pak paradoxně stávaly třeba oblíbeným rodinným výletním místem. Pod trámy s oběšenci se scházeli umělci, vystupovali komedianti, své služby zde nabízely také prostitutky a uprostřed odporného pachu z rozkládajících se viselců nalévali hostinští výletníkům pivo. Zdá se, že odstrašující účinek šibenic neměl nikde dlouhého trvání a čím více se popravovalo, tím více byli lidé k oběšencům, popravištím a snad i cizí smrti lhostejnější. Šibenice svou mystikou stále lákala, ale už tak neděsila. I samotná poprava byla v některých dobách svým způsobem oblíbenou lidovou kratochvílí. Jen málokdo si nechal ujít příležitost podívat se na výkon trestu. Dav se veřejné popravy velmi často účastnil i aktivně. „Správně naladění“ lidé na odsouzence v jakémsi transu plivali, házeli shnilé ovoce, kamení, a hlasitě pokřikovali. To se dělo i přesto, že nenávist projevovaná k trestanému většinou neměla žádný objektivní důvod. Zdá se, že častá veřejná exekuce již nebyla pro obyvatelstvo ani tak výstrahou, jako spíše bizardním divadlem nebo příležitostí, jak na již beztak ztraceném figurantovi ventilovat nahromaděné frustrace. Silný společný prožitek takové události, podpořený jakousi fascinací smrtí, mohl pak vyústit až v opravdovou nekontrolovanou davovou euforii. Zdroj. František Schusser, Leoš Drahota Připravuje: Miroslav KŮS ANDRES Foto: archiv autora (Z cyklu Stará Šumava)