Zprávy z internetu

  Monarchie a svět za císaře pána, dobré podmínky k učení v obecné škole nebyly ještě v 1. polovině 19. století samozřejmostí. Podle záznamů se našly i třídy, kde se v nevětraném a špatně osvětleném prostoru tísnilo na 200 dětí. Zlepšení nastalo především po roce 1869 v souvislosti s vydáním tzv. Hasnerova zákona. Obecná škola (1.-5. třída) měla být zřízena všude tam, kde by více než 40 dětí (podle pětiletého průměru) překonávalo vzdálenost do školy 4 km a více. Starost o hmotné zařízení školy jako budovu, nábytek, topení a osvětlení připadla obci. Plat učitele a vybavení školy učebními pomůckami zajišťovala

okresní školní rada. Český spisovatel K. V. Rais, narozený roku 1859, vzpomíná na svou školní docházku a školní budovu takto: „Vpředu byl byt ‚starého‘ pana učitele, dál třetí třída, schody na půdu, pokojíček komína, a v kamenném přístavku třída prvá, jíž se chodilo i do druhé; odděleny byly slabou přepážkou, což učiněno, když se škola stala trojtřídní. Dřevěné záchody stály na dvorečku za chlévem a vypadalo to tam! Podobný zápis školní nakreslil jsem v knize Zapadlí vlastenci. V nevysoké třídě o třech oknech byla vpravo ode dveří černá kachlová kamna, jež stěnou zasahovala i do třídy druhé; jedna nevelká tabule byla na podstavci, druhá ‚s předpisem‘ visela na hácích nahoře na trámu a školáčkové opisujíce předpis, museli – zvláště ti přední – hlavy notně zdvíhat. Asi deset dlouhých, úzkých, starých lavic vyplňovalo třídu tak, že po stranách zbývaly jen úzké uličky. V zimě, když se děti přihrnuly, stávaly i v těch uličkách a také podlaha vpředu bývala obsazena. Na stěnách visely: v čele kříž, vzadu podobizna panovníka ještě mladistvého, dva biblické obrazy, zasklené to prémie, tuším, že hradeckého ‚Dědictví maličkých‘, nějaká mapa a později také veliké nezarámované obrazy s množstvím pomalovaných zvířátek i rostlin. Že jsem byl maličký, sedával jsem v prvé lavici na pravém kraji.“ Mezi běžné školní pomůcky každého prvňáčka kromě aktovky a slabikáře patřila břidlicová tabulka s houbičkou, pisátko („kamínek“) a jiné psací potřeby. Břidlicové tabulky byly postupně nahrazovány papírovými sešity až po 1. světové válce. Nejrozšířenější školní pomůckou se v 2. polovině 19. století staly školní obrazy znázorňující písmena abecedy, jednoduché počty a geometrii, zvířata a rostliny, zeměpisné mapy (především Rakouska-Uherska, Evropy a Palestiny), výrobní postupy atd. Na obecné škole se vyučovalo psaní, čtení, náboženství, počítání se základy geometrie, vyučovací jazyk (čeština nebo němčina), přírodopis, zeměpis, dějepis, kreslení, zpěv, ruční práce a tělocvik (povinný pro chlapce a nepovinný pro dívky). Jejich vztah ke škole jako instituci, která má být především autoritativní a vnutit dětem poslušnost a řád, ilustruje vzpomínka spisovatele Antala Staška, který se narodil roku 1843: „Jednou za zimního rána oblékla maminka „špenzr“ s varhánkami, jaký selky tenkráte nosívaly, vzala mne malého, sotva pětiletého za ruku, dovedla v sněhové metelici do školy, stojící na dolením konci naší vesnice, a odevzdala kantorovi se slovy: „Pane učiteli, jen ho hodně řežou!““. Fyzické útoky a šikana učitelů rozhodně nejsou vymožeností posledních desítek let. Již před 200 lety platilo, že učitelé se museli umět především bránit. Tělesné tresty nebyly jen výchovným nástrojem pedagogů, ale také prostředkem, jak ukázat, kdo je ve škole nebo v obci skutečně pánem. V dobách před zavedením všeobecné školní povinnosti v roce 1774 se lze v učitelských poznámkách dočíst o utrpení, které přináší nutnost předstoupit před žáky a riskovat od nich nebo jejich rodičů výprask. K předpokladům kantorského povolání, které oceňovaly státní úřady, proto patřila fyzická kondice každého zájemce. V roce 1816 například zamítla vídeňská Studijní komise stížnosti týkající se nedostatků v přípravě učitelů s odůvodněním, že jejich znalosti nejsou na prvním místě a že mohou být dokonce škodlivé. Hodnotila se především zbožnost a síla k výkonu tělesných trestů a k vlastní obraně. Ve druhé polovině 19. století se školský systém zlepšoval. Vzdělání potvrzené vysvědčením se stávalo předpokladem sociálního vzestupu a školou garantovaná kvalifikace se už většinou nepovažovala za zbytečnost. Učitelé postoupili na společenském žebříčku mezi honoraci. Jejich nové sebevědomí souviselo se systémem odměňování. Nemuseli se nadále dožadovat dům od domu své odměny, případně si ji po vzoru místních žebráků odjíst u stolu rodičů svých žáků. Tlak rodičů na učitele sice zcela nezmizel, většinou však nebýval tak přímočarý jako v éře takzvané staré školy. Neústupný učitel mohl být přeložen, škola přišla o podporu městských zastupitelů a podobně. O to překvapivější byl incident z roku 1874, ke kterému došlo v jedné z městských škol na Starém Městě pražském. Rozhořčená matka nespokojená s hodnocením svého dítěte zbila učitelku přímo ve třídě a způsobila jí rozsáhlé zranění. Případem se zabývala okresní školní rada, která do budoucna zakázala v době vyučování vstup cizím osobám včetně rodičů do školních budov. Příslušnou vyhlášku nařídila vyvěsit ve všech pražských školách. Zdroj: Zpravodajský portál Národního muzea pro 3. tisíciletí, Tajemství české minulosti Připravuje: Miroslav KŮS ANDRES Foto: archiv autora (Z cyklu Stará Šumava)