Zprávy z internetu

  „Dětství je sen, který byl kdysi skutečností.“ Jiří Mucha, český spisovatel 1915 – 1991 Dětství….kdo by na něj nevzpomínal. Jakou chuť mají moje vzpomínky? Možná podobnou jako ty vaše. Na venkovských návsích bývalo v minulosti vždy živo a hra střídala hru a dětem k tomu stačilo velmi málo. Vesnická náves představovala ten prostor jeviště a hřiště zároveň, jedinečnou scénu pestrého vesnického dění, na němž jsme se podíleli jako diváci a herci, jako jeho tvůrčí spoluúčastníci. Byl to cíl a průsečík mnoha životních cest, na němž se naplňoval každodenní běh osudu. Nesli tudy malé děcko ke křtu, ženich s nevěstou

šli tudy spolu k oltáři, před nímž hodlali věřící svěřit své záležitosti řízení Božímu, přes tuto náves mířila poslední cesta nebožtíkova na místní hřbitov. Přivítání na svět tu střídalo loučení s ním. Na návsi nebo před kapličkou hlavně při večerním soumraku hlaholily dětské hlásky a hra střídala hru. Společné venkovní zábavy byly součástí každého všedního dne a dětem k tomu stačilo velmi málo. K dětství patří hry, které se dědí z generace na generací. Ať jste vyrůstali kdekoliv, nejspíš jste hráli tytéž hry jako děti i v jiných koutech země nebo dokonce jako vaši rodiče či prarodiče. Vzpomenete si ještě na ně? Z obrázků slavného českého malíře Josefa Lady si určitě vybavíte kluka s bičíkem v ruce a před ním na zemi zvláštním předmětem kuželovitého tvaru. Ten, kdo udržel káču v pohybu nejdelší dobu, vyhrál. Tato hra vyžadovala cvik a trpělivost, která spoustě dnešních dětí chybí. Obdobou hry s káčou bylo roztáčení obruče. Jediným problémem bylo, kde obruč sehnat. Překážkou v této hře byl vítr. Hračky měly jen bohaté děti, těm chudým musel stačit špalíček, polínko, prostě všechno, co bylo z materiálu běžně dostupného v každé chalupě. Mezi úplně první hry nejmenších dětí na venkově v minulosti patřily jednoduché hry s kamínky, které se daly všelijak seskupovat. Následovaly fazole různých velikostí, ale vrcholem všeho byly kuličky! Ty hrály všemi barvami a taková skleněnka – ta byla pokladem největším! S kamínky nebo kuličkami se ale daly hrát i nejrůznější hry: „Na pantlíčky“, „Na velký pány“, „Na kuřata“, „Na srdíčka“, „Na pukličky“ a řada dalších. Jejich principem bylo vyhazování kamínků do výšky a následné chytání na hřbet ruky nebo jinak, pokaždé v jiné variantě, případně spojené s dalšími úkoly. Samostatnou kapitolu představují hry s míčem. Nejrozšířenější bývala hra „Na školy“. Míč se při ní vyhazoval do výšky a než spadl na zem, musel se udělat patřičný cvik s rukama. Rozlišovala se přitom „krátká“ nebo „dlouhá“ škola. S míčem se ale mohlo hrát třeba také „Na koťata“. Při této hře měl každý svůj míč – jeden házel míčem o zeď a ostatní se do letícího míče trefovali. Komu se to podařilo, „měl jedno kotě“. Zvláštní skupinou bývaly hry dívčí, které hrála výhradně děvčata. Do této skupiny patří třeba dodnes známá „Slepá bába“, při které na Plzeňsku děvčata předříkávala: „Vedem bábu do kouta, zabila nám kohouta.“. Hrála se také „Zlatá brána“, „Kohoutku zakokrhej, „Mařenko, kde jsi“ nebo „Šátečková“, která byla nejoblíbenější. Své speciální hry měli pochopitelně i chlapci. Mezi chlapecké hry patřily třeba „Na lišku“, Na umrlýho“, „Na loupežníka a četníky“, „Na koně“, „Na řezníka“ a mnoho dalších. V letním období se k nim navíc přidávaly hry ve vodě – třeba „Vaření knedlíků“, „Bábrle“,. „Pasáky“, „Kolíbka“ a další. Honzo, vstávej! Podivuhodná hra, u které se napodobovala různá zvířata. Jeden hráč, který představoval rodiče, si stoupl asi 30 metrů před ostatní a začal vyvolávat „Honzo, vstávej!“. Ostatní pak volali „Kolik je hodin?“. Rodič si pak vymýšlel, kolik jakých kroků mají hráči udělat. Třeba tři slepičí nebo čtyři čapí. Kdo se k „mamince“ dostal nejdřív, ten vyhrál a v dalším kole hry sám dělal rodiče. Cukr, káva, limonáda, čaj, rum, bum! Pod názvem, který vypadá jako hra na číšníky, se skrývá další distingovaná verze hry na honěnou. Na jedné straně hřiště byl vyvolávač, na druhé ostatní hráči. Vyvolávač se vždy k ostatním otočil zády a snažil se co nejrychleji říct „Cukr, káva, limonáda, čaj, rum, bum!“. Během toho se hráči za jeho zády snažili dostat dopředu. Jakmile vyvolávač skončí, rychle se otočí a ostatní musejí ztuhnout. Kdo se pohnul, musel zpět na startovní čáru, ostatní mohli zůstat. Vyvolávač se pak opět otočil a říkal „Cukr, káva, limonáda,…“. Vyhrál ten hráč, kdo se jako první dostal až k vyvolávači a v dalším kole hry převzal jeho roli. Spisovatel Karel Čapek ve svém novinovém sloupku nazvaném Ochočené kolo (Lidové noviny, 1923) vzpomíná: „Pravá obruč se musila především ukrást. Buď se musela sundat z nějakého sudu doma, či u sousedů, a tyto obruče, na jednu stranu zúžené, měly jankovitou náklonnost běhat dokolečka; věru nebylo snadné přimět je, aby běžely vpřed, a bylo k tomu třeba řádného třískání polínkem, a zejména náramného křiku.“ Jak vidno, musela u toho být ohromná zábava a karamboly. Velké popularitě se těšila také pálkovací hra – na špačka, tlučení špačka, jež má řadu podobných rysů s dnešním softballem či kriketem. Hráči dřevěnou pálkou odráželi naklepnutého špačka (dřevěný kolík) do co největší vzdálenosti. Některé z těchto uvedených her jsou pěkně zachyceny v Komenského Světu v obrazech (Orbis pictus, 1658). Je zde mimo jiné vyobrazen také chlapec kráčející na „štíhlách“, což není nic jiného než dřevěné chůdy, tradiční jednoduchá hračka, na které si děti dokazovaly svoji obratnost a umění rovnováhy. Zdroj: Marie Lábková: Dětské hry na Plzeňsku, Připravuje: Miroslav KŮS ANDRES Foto: archiv autora