Zprávy z internetu

  Hledat na vsi malebné chaloupky a bodrý lid žijící v souladu s přírodou, by nikoho dnes už asi nenapadlo. Jak si tak kráčela historie, vzala s sebou některé venkovské tradice a stavby, ponechala nám ale jejich názvy. Obecní pastýř býval v každé vesnici velmi důležitou osobou. Proto většina u ní zůstávala celý život a někdy se povolání dědilo z otce na syna. Jak rozkošný obraz se nabídl v určitém odstupu se nacházejícímu pozorovateli, když se dobytek zčásti popásal, zčásti navzájem otrkával nebo polehával, zatímco bujná hříbata bláznivě poskakovala kolem nebo poklusem obíhala celé stádo, vrhala se pak na zem,

válela se po hřbetě se zmítajícími se končetinami. Na usedlostech bylo množství dobytka a ovcí, která bylo nutné pást. Hospodáři mohli zajišťovat pastvu svými silami, ale výhodnější bylo pást dobytek všech pohromadě a svěřit ho jednomu pastýři, kterého si obec vydržovala. Povinnosti pastýře nebyly všude stejné. Ve větších obcích bylo povinností víc. Pastýř se věnoval dobytku, který patřil sedlákům, ale kromě toho ještě pečoval o obecní býky, kance a berany ve svém chlévě. Ovce pásl po celý rok, i v zimě, když nebyl sníh. Pokud byla obec větší, mívala klidně i 3-4 pastýře. Jeden pásl krávy na nejbližších pastvinách, druhý na vzdálenější pastviny vyháněl jalovice. Dalším byl tzv. „sviňák“ pro vepřový dobytek a k tomu ještě ovčák, který někde míval i ovčáckého pacholka. A ještě něco: nejen při vyhánění dobytka se rozléhal zvuk pastýřských trub. Pastýři je používali i na Štědrý večer, kdy se štědrovečerním vytrubováním obcházeli obcí. Ovcí měli tehdy hospodáři mnoho. V každé obci jich bývalo ještě do 19. století na sta, a na jaře k nim přibylo další množství jehňat. Do počátku jara se mohlo pást na lukách kolem vesnice. Hovězí dobytek se pásl od dubna do října. Ráno pastýř dobytek vyháněl, v poledne ovce i kravky přihnal zpět a odpoledne vyháněl znovu. Na podzim, v době havelského posvícení, přihnal naposledy domů v poledne. V následující dny se dobytek v poledne už domů nehnal a pásl se celý den až do večera. Tak se to dělo až do konce října. Na hovězí dobytek práskal bičem, na ovce vytruboval, a tím také vybízel hospodáře, aby otevírali vrata statků a vyháněli krávy ven, do stáda. Bič měl dlouhý, pletený z řemínků kůže a měl do něj zapletenou nit, která byla upředena na Velký pátek. Takový bič měl chránit dobytek před vlky, a těch, ještě v 18. století, bylo v kraji plno. Po žních, když se blížil čas k podzimní setbě, pastýř zahnal ovce na úhor nebo na právě požaté pole. Dělalo se to proto, aby ovce pole sešlapaly, pohnojily a poleháváním také zválely. Tím se pole dobře připravilo pro orbu a následující setbu. Všechno nemohl pastýř zastat sám – míval jednoho či dva pacholky a sviňáčka, pasáčka vepřů. Pastýř byl zároveň jakýmsi místním zvěrolékařem; pomáhal při telení krav a bahnění ovcí a radil ve všech nemocech hovězího dobytka. Při léčení dobytka se pastýř ovšem nemohl spoléhat jen na zkušenosti, znalosti bylin a drobné operace. Často se uchýlil k zaříkávání. Uhranutí dobytka zažehnával pastýř podobnou formulí jako baby kořenářky a zaříkávačky při uhranutí člověka: „Já tobě říkám ponejprv na ourok, nechť jsi už mládenec nebo panna, nebo muž nebo žena, nebo dědek nebo bába. Požehnej tě Bůh Otec, Bůh Syn a Duch Svatý.“ Při tom musel mít obnaženou hlavu. Potom vzal byliny nasbírané na sv. Jana Křtitele, vysypal je na rozžhavené dřevěné uhlí a nakuřoval dobytče – a za čtyřiadvacet hodin bylo po nemoci! Tak to alespoň tvrdili staří pastýři. Znali všechny nemoci zvířat, které se objevovaly a léčili je bylinami, zaříkáváním nebo také vypalováním žhavým železem. Na jejich umění závisela také jejich vážnost, protože pastýř byl sice obecním sluhou, ale byl také člověkem, který měl svoje důstojenství. Na jaře, než se vyháněl hovězí dobytek na pastvu, chodil pastýř se dvěma členy obecní rady a „vrouboval“: šli dům od domu, kde sedláci chovali hovězí dobytek, sečítali jej, dělali zářezy – vruby – na pruty a při tom také ořezávali kravám ostré a špičaté rohy. To ale nedělali zadarmo. Hospodyně jim dávaly tolik vajec, kolik měly krav. Vejce odnesli k rychtářovi, uvařili je a z obecní pokladny zakoupili sud piva. Pak sezvali všechny sousedy a jedla se vejce s chlebem, s máslem a sýrem a pilo se pivo. Na Zelený čtvrtek vyřezával pastýř beránky a bahnicím bral ohony; za to dostával od hospodyní vejce. Na jaře, když se prvně vyháněl dobytek na pastvu, dostával pastýř od každého sedláka kus chleba, o velikonocích pak několik vajec, o dožínkách koláč. ČARODĚJ PASTÝŘ Před dávnými časy žil v Petrovicích obecní pastýř Matěj. Bydlel sám ve své pastoušce, byl nemluvný a lidí se stranil. S nikým se moc nestýkal a téměř celý život prožil mezi stádem. Nikdo netušil, že je čarodějem. Jeden čas pošlo v dědině několik koní a na jednom statku dokonce sedm. Nikdo nevěděl proč se tak děje. Nejvíce postižený rolník se v bezradnosti rozhodnul, že se poradí se starou cikánkou, o které se říkalo, že má dar jasnovidectví. Hned druhý den ráno za ní šel a zeptal se jí, co má dělat, aby koně přestaly umírat. Cikánka vybalila z hadru malá dřívka, nechala si donést žíně z ocasů mrtvých koní a všechno rozložila po stole. Mumlala záhadná slova, jimž nešlo rozumět, ale pak se zcela jasně rozhovořila: „Směrem k východu žije ve vaší dědině zlý člověk, který svou duši upsal ďáblu. Dostali jste se s ním do sporu a on se teď mstí. Kopejte pod prahem u vrat do dvora a co pod ním najdete, odneste pryč za hranice vaší obce. Udělejte, co jsem řekla a zlý člověk, který vás tak trápí, ztratí moc nad vašimi koňmi. Neuposlechnete-li mě, zle se vám povede.“ Soused cikánce zaplatil, poděkoval jí za radu a spěchal domů. Hned jak přišel domů, vzal si krumpáč a lopatu a začal kopat pod prahem tak, jak mu cikánka poradila. Po chvíli vykopal koňskou hlavu. Vytáhnul ji a šel ji zakopat do lesa za hranicí obce. Když se vracel do vesnice, uviděl dav lidí, kteří si něco vzrušeně vykládali. Zeptal se jich co se stalo a oni mu odpověděli, že před chvílí našli v obecní pastoušce ohořelé tělo pastýře Matěje. Byl černý jako uhel. Stalo se to právě ve chvíli, kdy rolník zakopával koňskou hlavu…Teď si teprve rolník vzpomněl! S Matějem se kdysi dostal do sporu kvůli žitu, které mu spáslo stádo, které pastýř neuhlídal. Zdroj: Blažej Bušek: Historický přehled XIX. století v naší vesnici za starodávna (rukopis, zápisky z 20. let 20. století) Připravuje: Miroslav KŮS ANDRES Foto: archiv autora