Zprávy z internetu

  “Stromy jsou básně, které země píše do nebe.” (Ch. Fibrin) Každý máme svůj strom nebo svou alej, kde rádi chodíme a kde se cítíme dobře. Naši předci byli v tvorbě krajiny skutečně mistři, aleje představovaly významný prvek používány v tvorbě krajiny. Naše země je protkána tisíci kilometrů silnic, silniček a polních cest. Většinu z nich lemují stromořadí. Tak tomu bylo odnepaměti. Aleje jsou svědectvím promyšleného komponování krajiny s naplněním estetickým ambic tehdejších elit, ale i šetrného přístupu venkovského lidu k okolnímu prostředí. Jedno řecké přísloví praví, že společnost roste pouze tehdy, když staří muži sází stromy, v jejichž stínu

si už nestihnou pohovět. Blažený, kdo hodně stromy sází, neb on stálou odměnu nachází; když již kosti dávno zhynou, v stínu stromů jeho potomkové, žehnajíce mu, si odpočinou. Historický vývoj alejí začíná u pěšin existujících od nepaměti. K významnému rozvoji a zahušťování sítě cest a místních spojnic, zajišťujících komunikaci mezi vesnicemi a panstvími, dochází od třináctého století, tedy v průběhu středověké kolonizace. Tehdy u nás vyrostl velký počet dvorců, dědin i nejstarších měst, která posouvala trvalé osídlení z centra země do do té doby neprůchodných a nevyužívaných oblastí vrchovin a pohraničních hor. Plnila orientační význam v nepřehledné krajině (horské oblasti apod.) nebo řídce osídlených územích. Doba panování Karla IV. je pro krajinu mimořádně významná. Rozkvět našich zemí je dán nárůstem počtu obyvatelstva, zakládáním nových dvorů, vsí a měst, rozmachem dolů, hutí, ale i zakládáním vinic, zahrad a chmelnic. Karel IV., který trávil mnoho času na cestách a dobře znal jejich vojenský a komunikační význam a systém, začal zavádět silné cesty (silnice) zpevněného povrchu o šířce kolem pěti metrů. Renesanční život šlechty, která přesídlila z hradů do pohodlnějších zámků, vedl ke zkrášlení krajiny. Spolu se zakládáním letohrádků vznikají první aleje – z té doby pochází i alej v Telči. Ve druhé půli 17. století ovládl architekturu barokní sloh. Příjezdové cesty s alejemi dodávaly zámkům a panským sídlům velkoleposti. Také „církevní krajinářství“ utvářelo krajinu množstvím poutních míst s kostely, kaplemi a křížovými cestami zvýrazněnými liniemi alejí. Na „panskou“ krajinnou architekturu navazovalo „lidové krajinářství“ s kapličkami, křížky a božími mukami doprovázenými stromy. Venkovské aleje vedly k mlýnům, kovárnám, bělidlům a valchám. Cesty s alejemi propojily vesnice a stavení s krajinou v jeden celek. V přípisu z roku 1752 je uložena povinnost sázet stromy u nových císařských silnic z důvodů hospodářských, estetických, orientačních a bezpečnostních. Nejvíce alejí vzniklo za vlády Marie Terezie a Josefa II., kdy se začaly vysazovat také ovocné aleje. Měly chránit cestující před slunečním žárem a pochodující vojska před spatřením, a zásobovat je ovocem. Tehdy nebyly ovocné sady tak, jak je známe dnes. Aleje byly významným zdrojem ovoce k účelu konzumace. Právě v době válek se s tím hodně počítalo. Vojáci se prostě místo plenění živili ovocem. Na přelomu 18. a 19. století přichází z Anglie nová krajinářská tvorba, která se po francouzském stylu formální zahrady odcizené přírodě vrací zpět k estetice přírodě blízké krajiny. Boří se středověké hradby, ostrá hranice mezi městem a krajinou mizí. Novým prvkem se stávají pyramidální topoly vysazované podél silnic za Napoleonova tažení Evropou, to pro svůj rychlý růst, nezvyklý tvar a velikost usnadňující orientaci. V polovině 19. století pokračovala dostavba císařských silnic a bylo započato s vedlejšími nestátními silnicemi. Zákon nařídil podél nich sázet aleje, obzvláště stromy ovocné a moruše. Výsadba ovocných stromů u silnic se rozmáhala, zatímco aleje vysazené v období baroka zestárly a některé byly vykáceny nebo ustoupily úpravám silnic. Šíření ovocných stromořadí pak pokračovalo i ve 20. století, hlavně kvůli využití plodů. Aleje také bránily větru, snižovaly prašnost na cestách a poskytovaly příjemný stín lidem i zvířatům. V zimě, kdy cesty zapadaly sněhem, pak usnadňovaly orientaci v krajině. Po aleji. Postínali temných kmenů řady v sloupce okořenělých jam větrní ženci V aleji bývávalo jaro a v korunách těsno přes tlukot a zpěv mezi peřím a pupeny kypělo puzení a zmíznatělý chtíč V odvráceném dni mýcené stromoví zmíralo mezi zárodky hnízd   Zdroj: Vojtěch Šwippl, 1840, z knihy O našich stromech, Vojtěch Storm a Miloslav Vysloužil. Autor básně David Maud Připravuje: Miroslav KŮS ANDRES Foto: archiv autora