Zprávy z internetu

  Ves má svou tvář, která nestárne: má pradávné rysy, které vyznačují právě její bytí jako žádné jiné. Ty rysy zbrázdily čela venkovských mužů, shlukly se kolem úst venkovských žen a ani ty nejkrásnější a nejmladší mezi nimi je nedokážou skrýt; dokonce i děti, ty novorozené ještě hlouběji než ty dospělejší, už je nesou. Pak se zatřpytí kosy na ramenou ženců a rosné ráno září jako krůpěj potu na jejich čele. Stačí pár dní od okamžiku, kdy obilná kosa, jak užovka poprvé zajede do plavého lánu a celá krajina se změní až k nepoznání. Jako by nožem ukrajoval, postupně zmizí

rozvlněná hradba obilních klasů a nebeská modř se po krátké odluce znovu dotýká siré země, kterou už kryje jen pichlavé strniště. Pot stéká žencům po zádech jako jarní voda v brázdě a lněná košile lepí se na tělo. Zemdlené ruce jsou poškrábány od osin až k lokti a červené oči plné prachu. Posečené obilí se váže na řádku povříslem do snopů, z nichž potom na poli staví se mandele. „Deset, dvanáct, čtrnáct… Pán Bůh zaplať, letos se bohatě urodilo.“ Šepot a smích se pak ponoří do snu letní noci. Ten jako sladké bezvládí se rozprostírá nade vším. Celá ves je jedno jediné přízračné květenství, přesila květenství. Spí v něm tak hluboce, že v té propasti spánku ani nezaslechne velebný hlahol vesnického zvonu, který pozemsky vroucně slaví samo božství života. Mezitím se čas naplňuje jako plody zaokrouhlující se víc a víc. Zralost se klade na celou výměru obecních polností, těžká a hustá stoupá míznatá šťáva do stébel a klasů, než v nich léto ztuhne do konečnosti tvaru. Stíny klonících se květů už dávno odvanuly; teď zní praskot plných klasů. Pak zažehne pole řinkot kos. Sečou obilí, ale zdá se jim, jako by razily silou větší než svou vlastní hluboké štoly do klasnatých řad výše dospělého muže. Je tomu tak. Vysoké léto hoří ve tvářích. Je to mužná síla plnosti času a práce. Oko mračně planoucí starostí o žně, únavou a prachem, hrdlo se všemi ženci kolem žízní vyprahlé a vyprazdňující s nimi džbán ryzího truňku; přes okraj, kde nasazuje své rty k plnému doušku, pije na radost z díla. V sýpkách tma zlátne samým očekáváním úrody. Svážení obilí už je jen hrdinským závěrem celé té rolnické epopeje. Žebřiňáky rachotí cestou i necestou od časného rána. S „prázdnou“ se jezdí vždy ve stoje, cvalem a beze strachu. Fůry se kladou až do nebe, jenom co ruce a vidle „podávky“ stačí. Letní den je rozprostřen široko daleko, vzduch je tak čistý až zvoní a nikdo v tom shonu nezvedne hlavu k obloze, kde se mezitím objevil malý mráček…Drží pak na uzdě při vjezdu frkající hřebce před vysoko planoucími fůrami naložených vozů, jako by vjížděla zuřivá spřežení samotné letní bouře. Není to však nijaký zápas, který je obklopuje halasem. To jen požehnání polí si vyprošuje vstup pod vesnické krovy, než podzimní nečas zmarní všecky plody zemské. Zdroj: Hoam!, 1983, s. 111 Heinrich Ertl autor překladů a českých textů Jan Mareš, Jihočeská vědecká knihovna v Českých Budějovicích Připravuje: Miroslav KŮS ANDRES Foto: archiv autora