Zprávy z internetu

Boží muka při Zlaté stezce… Boží muka tuším a zeleň je krýt tam kdes na Šumavě, k nim chce se mi jít. Tak mnohý už v žalu, pln starostí, běd, tu žaloval Bohu, že krutý je svět. Ví to boží muka a kloní se níž, tam na Zlaté stezce div útěchy zříš. Kapličky a Boží muka jsou mlčenlivými svědky života našich předků. Mají mnoho podob a každá z nich je důkazem toho, že naši předci měli nejenom fortel, ale i smysl pro krásno. Sakrální stavby skrývají úžasné příběhy a jsou nejen ukazatelem starých nebo poutních cest a orientačním bodem, ale

současně představují bohaté úložiště informací paměti lidí a významných událostí v krajině. V české krajině se kolem 13. stol. objevují Boží muka, která znázorňují sloup, u něhož dal Pilát Pontský bičovati Ježíše Krista. Snad vycházel z francouzské tradice „stavění svící mrtvým“ u hřbitovů, tyto lze datovat až do 11. století. Dnes mají Boží muka podobu čtyřbokých sloupovitých staveb zpravidla o čtvercové nebo obdélníkové základně s výklenky (niky) v horní části na každé straně, kam se umisťovaly obrázky Kristova utrpení, případně dalších svatých. Boží muka jsou většinou bíle omítnutá, střechu mívají pokrytou taškami, cihlami, dříve šindelem. Často doplněnou malým křížkem. Stavěla se při poutních cestách, na místech různých událostí, ať již šťastných a zázračných, nebo i těch méně šťastných a tragických. Vždy sloužila k zastavením, nutila k zamyšlení a tvořila paměť krajiny stejně, jako byla ukazatelem cest a orientačním bodem poutníkům i lidem místním. Křížky a kříže. Prvními sakrálními stavbami mohli být již v 7. století stavěné svatyně na rozcestích a s nimi dřevěné kříže, vztyčované irskými mnichy, šířícími tak křesťanství ještě před příchodem Konstantina a Metoděje. V době věrozvěstů se pak kříže objevují stále častěji; velkou zásluhu na tom má i nařízení Karla Velikého z poč. 9. století, přikazujícího kříže stavět u cest a jejich rozcestí. Tento zvyk se ostatně udržel až do poč. 20. století. Kapličky jsou zřejmě ze všech drobných sakrálních staveb nejmladší. Ty první se počaly stavět na počátku 18. stol, na oblíbenosti získávaly v pozdně barokní krajině v dobách Marie Terezie. Ovšem nejvíce kapliček lze datovat do 19. století. Spatřovat je můžeme na významných místech, jako jsou prameny či studánky (často léčivé), dále na kopcích a významných návrších, u křížových cest. Známé jsou kapličky výklenkové a prostorové, přičemž první jsou starší a někdy také považovány za snoubenou stavbu Božích muk s kapličkou v jeden celek, nazývaný též „poklona“. Název ten pak dostaly proto, že byly stavěny na místech, odkud poutníci prvně spatřili cíl jejich cest. Na tom místě poklekli a s díky líbali zemi. Známe také kapličky – zvoničky, které daly sobě vzniknout v období vlády Marie Terezie díky ohňovému patentu a nařízení ohlašovat požár zvoněním. Obecně známé události odvíjející se od roku 1918 vrcholící rokem 1945 a doznívající rokem 1989 zanechaly nesmazatelné stopy jak na vnější tváři krajiny Šumavy tak na jejích duchovních kořenech. Drobné kamenné památky, které často jako jediné hmatatelné objekty připomínají zaniklou existenci okolních sídel, jsou těmito událostmi prodchnuty. V podivuhodně sladko-trpké symbióze v sobě obsahují jak obrazy původního duchovního odkazu zakladatelů, jejich vztahu k půdě a k domovu, tak obrazy bezpráví, nesmyslné nenávisti, odplaty a zmaru. Kolik významových úrovní, kolik výkladů nese jeden jediný křížek čnící ze šumavské louky. A poselství, které v sobě nese ona mnohost jedinečných, solitérních objektů propojených myšlenkou návratu k zapomenutým a vyvráceným kořenům, toto poselství se rozprostírá nad krajinou a spojuje se v jednotu mnohostí, v jedno memento. Drobné sakrální stavby byly do krajiny umísťovány z dnes již známých důvodů, většinou spojených s náboženstvím. Věřilo se, že postavením křížů či božích muk dojde na těchto dramaticky vyhrocených místech k jakémusi smíření a pak se dostanou jak místa samotná, tak i kolemjdoucí pod Boží ochranu. Vzhledem k tomu, že i po dlouhá desetiletí a někde i staletí tyto drobné stavby v sobě uchovávají vzpomínku na pohnutou událost nebo naopak na zázračné vyváznutí z nebezpečí, mohou být i pro dnešního člověka místem, vybízejícím k odpočinku i k zamyšlení. Velké množství těchto památek lze připisovat k dobru bohatému církevnímu životu a velkému vlivu církve na život v příhraničních oblastech, před válkou obydlených zbožnými německými Šumavany, na druhé straně pak vývoji poválečného osídlení a také poměrně zásadní výměně obyvatelstva v příhraničních oblastech po provedeném odsunu. Není tajemstvím, že právě ničení a rušení církevních staveb bylo potřebné pro dosažení celkového „přerodu“ společnosti, aby víra v Boha a duchovno mohlo být nahrazena vírou ve vůdčí dělnickou stranu. Ve vysídleném pohraničí bylo potřeba vyslat směrem k původním obyvatelům jasný signál, že v něm po jejich odsunu již není jejich domov. Bylo potřebné přerušit vazbu člověka k místu jeho narození, aby se mohl identifikovat s novými potřebami společnosti, mohl být přesouván a přestěhováván do nových městských částí vznikajících v blízkosti nově postavených továrních komplexů. Krajinu, respektive půdu, bylo potřeba postupně přetvořit ve výrobní prostředek národního hospodářství, jak jsme se ostatně ještě v osmdesátých letech 20. století učili na základní škole. Po sovětském vzoru se začala plánovat kolektivizace venkova spojená s centrálně plánovaným scelováním pozemků. Počítalo se s otevřením nových povrchových lomů na kámen, uhlí, písek apod. Stále více lidí se zajímá o krajinu a její sakrální součásti, čím dál více lidí pomáhá s obnovou, pátrá po jejich historii a napomáhá oživení dávno zapomenutých příběhů. Tyto křížky, Boží muka a kapličky tvoří velkou, dá se říci, nejdůležitější část paměti krajiny. Je proto velmi dobré, že se obnovují, udržují a předávají i dalším generacím. Znalost těchto příběhů a událostí přináší zcela jiné pohledy na krajinu i historii. Pokud máte to štěstí a takové krajinné sakrální památky ve svém okolí máte, nastudujte o nich co nejvíce. Vypravte se k nim, hledejte je, obdivujte. Připomeňte si jejich příběhy ať již ty dávné křesťanské nebo ty obyčejně lidské, místní krajinou protkané. Najdete v nich kus obrovské historie a pravdy, kterou krajina kolem mlčky stráží a všem, kteří ji poznat chtějí, ráda ukazuje. I tomu našemu hledání pak dává mnohonásobně více.. Zdroj: Vokálová, M.: Drobné sakrální památky, jejich obnova a funkce v současné české krajině, bakalářská práce, MUNI, Brno 2008. Böhmerwäldler Heimatbrief, 2007, č. 11, s. 17 Julius Blechinger, autor překladů a českých textů Jan Mareš, Jihočeská vědecká knihovna v Českých Budějovicích, Lovec pokladů Připravuje: Miroslav KŮS ANDRES Foto: archiv autora