Zprávy z internetu

  Jak ten čas letí! Jak se všecko mění kolem nás i v nás! Generace přicházejí a odcházejí a s nimi mizí vše, co tu kdysi bylo. Co teď lidé vědí o tom, jak se šatili a jak žili naši mužové a ženy před 100, před 200 lety ve všední den! Jako každá sklenice má vlastní svůj tón, tak každé město má svůj vlastní tep, svůj vlastní, osobitý život. Dnes i v minulosti. Ale o tom jsem vám nechtěl vyprávěti, spíše jen malou clonu poodhaliti z minulosti, obraz, jaký dávaly barvírny a bělidla. Bělidlo! Barevna! Byly zřizovány všude tam, kde

v okolí vládlo tkalcovství a v místě byl dostatek měkké vody a potřebná travnatá plocha. A v horách zněl klepot tkalcovských stavů a vrčel kolovrat odpradávna. Někdy bylo lépe, jindy hůř, nikdy však příliš dobře a nikdy blahobyt. Byli obchodníci, kteří domácím tkalcům prádlo prodávali a hotové zboží od nich kupovali, byli – a dosud jsou – i jiní, kteří jím jen tkaniva k zpracování svěřovali a od práce zaplatili. Někteří skupovávali upředený len od hospodářů a domácím tkalcům jej prodávali. Však ať tak či onak, tkanivo nebo utkané již zboží potřebovalo ještě další úpravy a k tomu byla právě horská bělidla a barevny. Barvířství je staré umění, látky uměli barviti již staří Egypťané, Indové, Číňané a Japonci, jak se o tom na některých místech zmiňují i Herodot a Plinius, odtud přešlo do Řecka, potom do říše římské a konečně dále k nám. Barvířství bylo řemeslo, kterému se bylo třeba řádně vyučiti a zvláště v době slávy cechů musel každý tovaryš projíti trpkou školou praktického výcviku, nežli byl připuštěn k samostatnému výkonu své živnosti. Když se mladík vyučil a stal se tovaryšem, dostal od vrchnosti Wanderbuch a vydal se do světa na zkušenou. Mistr mu především prohlédl ruce, má-li je dosti umazané od indychu a není-li to jen člověk potulný, práce se štítící, a podle potřeby buď jej přijal nebo odmítl. V záporném případě zůstal však tovaryš u mistra často po několik dní, ovšem jen jako host, načež přijav nějaký příspěvek na cestu vydal se na další, často bludnou pouť. Stávalo se někdy, zejména v době svátků, že se u mistra sešlo více vandrujících tovaryšů. Ve dne byli hosty mistrovými, na noc si je rozebrali místní tovaryši. Příslušníci cechu barvířského, koželužského, kloboučnického a kominického se titulovali navzájem „švagře“ a přísně dbali různých formalit. Tak na příklad když přišel vandrující tovaryš, jemuž někde říkali také „fremd“, k mistrovi, spustil po němečku: „Verzeihen Sie, Herr Meister, sind Sie Herr Meister ?“ Mistr mu odpověděl též německy: „Ja“. Nato tovaryš: „Ich wiinsche Ihnen, Herr Meister, guten Tag“ a nyní začal vyřizovati pozdravy ode všech barvířských mistrů, u kterých v poslední době byl, ovšem, že po česku.“ Bílení látek a tkaniv dělo se dříve cestou přirozenou tak, že se výrobky nejprve máčely v louhu, připraveném vyluhováním dřevěného popela; pak se vykládaly na louku a stále se polévaly vodou. Vlivem slunečních paprsků tvořil se z vlhkého vzduchu ozon a z vody a vzduchu peroxid vodíku a tyto okysličovací vlivy len a později bavlnu bílily. Bělení postupovalo ovšem velice zvolna. Zboží se nechávalo na trávníku až čtyři neděle, potom se znovu máčelo v louhu a znovu se na trávník prostíralo, a to trvalo tak dlouho, až bylo zboží úplně bílé. Po vybělení se máčelo v kyselém mléce nebo ve slabých kyselinách. Také barvení látek nebo příze dělo se způsobem primitivním a práce nebyla ani snadná, ani příjemná. „Kus“, ať piáno nebo zboží bavlněné, muselo se v kotli dobře vyvařiti, aby se zbavilo všech nečistot a mastnot, jinak by barvy špatně chytaly a na látce by se vytvořily skvrny a pruhy. Vyvařené zboží se vymáchalo v čisté vodě a dobře vysušilo, načež se barvilo, po případě i tisklo. Potom se oškrobilo pšeničným škrobem, opět dobře vysušilo a poslalo se do mandle. Barvilo se hlavně indychem. Indychová barva se třela v měděné nebo železné pánvi tvaru polokoule, „rajbšále“ tak, že se v ní pohybovalo třemi až čtyřmi železnými koulemi. Do utřeného indychu se přidával roztok modré skalice čili „kupferwasser“ a vápno, čímž dostal indych zlatolesklou barvu a zvláštní omamnou vůni, takže často mistr i dělníci chodili k pánvi čichat, aby se nasytili té vůně. Jedna libra indiga stála 8 až 9 zlatých. Indych -přírodní – byl k nám dodáván z Indie v bednách z krásného indického dubu, několikrát potažených hadrovinou. O toto dřevo velice stáli řezbáři, kteří z něho hotovili rámy. Když byl vynalezen indych chemický, který se dovážel z Německa, měli řezbáři konec. Avšak ne všecko zboží bylo jednobarevně modré. Kdo by nevzpomínal na sukně a celé šaty modračky, na modré vzorkované zástěry, modré – důkladné – kapesníky, jaké zejména šňupáci uměli velmi fortelně roztahovati, byla i modrá prostěradla a přikrývky na stůl i postel a modré loktušky pro rance. To byla samá tiskovina, tenkrát před 50 až 100 lety byla modrá barva všude. Aby se docílilo vzorkované látky, barvíři kapali na natažený kus před ponořením do barviva uvázaným hrachem kapky a kapičky vosku, takže vznikla látka pěkně tečkovaná. Byla to ovšem práce velmi zdlouhavá. Při látkách na zástěry se to dělalo tak, že se na látce nejprve vyšil nitmi vzorek, potom se látka obarvila a po usušení niti vypáraly. I to byl způsob velmi primitivní a zvolný. Ovšem barvilo se také jinými barvami. V cizině se začalo užívati šarlatové košenilové barvy již v 16. století, v 18. století byla zavedena turecká červeň a brzy nato objevena berlínská modř. Koncem 18. a začátkem 19. století zavedena byla výroba kyseliny sírové, sody a příprava chlorového vápna, r. 1815 barvení na hnědo pomocí katechu a od r. 1830 používáno chromové soli při barvení modrým dřevem na černo. Svého času velice byly oblíbeny stálobarevné pestré šátky, kozmanovské, při nichž barvicí postup byl značně složitý. Plátna k tomu určená musela býti velmi jemná a úplně vybílená. Na zmandlované zboží se tiskla nejprve barva černá, potom červená a fialová (lila). Když zboží uschlo, rozvařilo se v kotli kravské lejno a v tom se zboží za stálého míchání asi půl hodiny míchalo, načež se vyndalo, na toku vyždímalo a v potoce nebo řece dobře vymáchalo. Nato bylo znovu vyvářeno ve vodě, do které se dala barva krapšmak a karmazin, přičemž se zboží stále posouvalo po laťovém válečku. Asi za hodinu se opět vyňalo a vypralo, načež se ukázala krásně červená barva. Následovalo opět sušení a tištění doplňovacími barvami modrou, zelenou a žlutou. Vedlo by nás daleko, kdybychom dále chtěli popisovati rozmanité způsoby barvení staršího i novějšího. Jako všude, i zde technika učinila ohromné pokroky. Od ručního potiskování se přešlo k tisku lisem, jenž nahradil lidskou pěst a dřevěnou palici, roku 1834 Perrot z francouzského města Rouenu vynalezl potiskovací stroj s chodem přetržitým, perotinu, nyní se všeobecně užívá nepřetržitého výkonu potiskovacího stroje válcového, na němž příslušné vzorce jsou vyryty nebo vyleptány. Sušicí komora s horkým vzduchem práci urychluje. Avšak s příchodem výroby po továrnicku mnoho i jinak se změnilo. Zanikly staré cechy, ochromené již za císaře Josefa II. (zrušeny roku 1859), mnoho živností cechovních prohlášeno na počátku 19. století za živnosti svobodné, přestaly cesty na zkušenou, v zapomenutí upadl i barvířský cechovní znak – kotlík na tření indychu s koulemi – barvírny, jak byly po chalupách roztroušeny, zmizely a na jejich místě, alespoň některých, zadýmal vysoký tovární komín. Zdroj: Textilní průmysl – svět technických památek Připravuje: Miroslav KŮS ANDRES Foto: archiv autora (Z cyklu Stará Šumava)